Zvědoměním k praxi

Když se v září 2022 moderátor brazilské televize RedeTV! zeptal tehdejšího prezidenta Jaira Bolsonara, který se v říjnových volbách chystal obhájit mandát, jaký program nabízí v oblasti vzdělávání, hned zkraje jeho odpovědi zaznělo, že „je potřeba zbavit se metody Paula Freireho, která nepřivedla Brazílii k pokroku, ba naopak, do značné míry nám tu vyrostla fabrika na aktivisty“. Bolsonarův levicový protikandidát Lula da Silva naproti tomu v kampani citoval z Freireho knihy Pedagogia da esperança (Pedagogika naděje, 1992) pasáž o tom, že „je třeba se spojit s odlišnými v boji proti antagonistům“. Volby posléze skončily Lulovým těsným vítězstvím. Freireho slova pak zazněla i v inauguračním projevu nového ministra školství, který zopakoval jednu z ústředních tezí Pedagogiky utlačovaných (Pedagogia do oprimido): „Nikdo neosvobozuje nikoho, nikdo se neosvobozuje sám: lidé se osvobozují v pospolitosti.“ Odkaz „patrona brazilského vzdělávání“ Paula Freireho tak i čtvrtstoletí po jeho smrti vstupuje do politických programů a kulturních válek. Jeho význam nicméně sahá daleko za hranice Brazílie i Latinské Ameriky a Pedagogika utlačovaných se řadí k nejcitovanějším společenskovědním titulům vůbec. Dílo vydané nejprve ve španělském překladu v roce 1968 (v portugalském originále pak 1974) vyšlo v závěru loňského roku konečně i česky.

Pedagogický charakter revoluce

Text Pedagogiky utlačovaných vznikal v chil­ském exilu, kam se Freire uchýlil po brazilském vojenském převratu v roce 1964. V té době už měl za sebou několik knih a především úspěšnou metodu alfabetizace, díky níž například během pětačtyřiceti dní dokázal naučit číst a psát tři sta negramotných sklízečů cukrové třtiny ze severovýchodu Brazílie. Sám Freire z tohoto zanedbávaného regionu pocházel a ještě jako dítě tu zažil následky hospodářské krize, což předznamenalo jeho zájem o chudé a vylučované. Díky alfabetizaci se navíc jeho dospělí žáci domohli volebního práva, které bylo v Brazílii až do pádu diktatury v roce 1985 negramotným odepřeno.

Také v Chile se Freire věnoval vzdělávání venkovanů a na Pedagogice utlačovaných je znát, že se text rodil přímo během této činnosti. Nejde ani o pedagogickou příručku, ani o přísně strukturované filosofické pojednání, spíš je to esej, který v sobě spojuje prvky obojího – teoretické pasáže a odkazy na Fromma či Marxe prokládá reflexemi konkrétních zkušeností z práce v terénu a souběžně s teorií dialogického vzdělávání načrtává teorii revoluce. Obojí je totiž neoddělitelně spjaté: skutečná revoluce má podle autora výsostně „pedagogický charakter“ a vzdělávání má vést k revoluční přeměně společnosti, k překonání rozporu mezi utlačovanými a utlačovateli. Frekvence slov jako „revoluce“, „lid“, „lidové masy“ nebo „boj“ může po tolika letech (a tím spíš v naší části Evropy) působit antikvárně. Freire je nicméně používal v kontextu, kde měla aktuální význam, a nejen proto, že skoro polovina obyvatel Latinské Ameriky tehdy žila na venkově s minimálním přístupem ke vzdělání. Pedagogika utlačovaných spadá do doby, kdy kubánská revoluce ještě nezdegenerovala, kdy se formovala teologie osvobození, kdy vzpomínky na kněze Camila Torrese padlého v řadách kolumbijské guerilly a Che Guevaru zastřeleného v Bolívii byly ještě čerstvé a v Chile o obou zpíval písničkář Víctor Jara. Kritika represivního vzdělávání tehdy ostatně zaznívala i od studentského hnutí v Evropě nebo od světoběžníka a Freireho pozdějšího přítele Ivana Illiche. V textu nicméně zůstává napětí mezi univerzalismem a zaměřením na situaci v periferiích zemí, které byly samy globální periferií.

Pražská stopa

Freire v knize zavádí řadu nových, ne vždy snadno přeložitelných pojmů, ať už filosofických (například „být více“ pro ontologický sklon člověka) nebo pedagogických (mezi ně patří třeba „bankovní koncepce vzdělání“, tedy vkládání obsahu do pasivních, objektivizovaných lidských „nádob“, anebo naopak „generativní témata“, která se vztahují k žité situaci vzdělávaných a vzdělávající je spolu s nimi musí nejprve najít). Filosofický a pedagogický rozměr se pak setkávají v konceptu „zvědomění“ (conscientização), s nímž Freire pracuje už v předchozí knize a jímž nejspíš navazuje na Frantze Fanona. Právě ve zvědomění vlastní situace utlačovaných, jehož není možné dosáhnout pouhou indoktrinací, se lidé stávají subjekty dějin schopnými skutečné praxe. Pojem praxe má v Pedagogice utlačovaných ústřední postavení. Freire nicméně rozlišuje dva termíny: prática jakožto protiklad či komplement teorie a práxis jako dialektické sjednocení obojího, což český překlad málokdy dodržuje. Práxis je u Freireho „činností a reflexí“, a vyjadřuje tedy něco jiného než třeba „praxe“ (prática) bankovního vzdělávání.

Zároveň je význam praxe jakožto práxis jednou z řady styčných ploch mezi Freirem a Karlem Kosíkem, třebaže Freire přímo odkazuje na jeho Dialektiku konkrétního (1963) jen na jednom místě, a to při rozlišení člověka a zvířete (které dnes vyznívá možná až moc striktně). Nejde jen o to, že oba vrstevníky spojuje humanistický marxismus (u Freireho doprovázený křesťanstvím blízkým teologii osvobození), že navazují na dialektiku pána a otroka a že oba píšou o polidšťování člověka. U obou nacházíme také chápání po­jmu praxe jako – Kosíkovými slovy – „protikladu danosti, tj. jako utváření a současně jako specifické formy lidského bytí“, a když Freire mluví o potřebě demaskování utlačovatelských mýtů („každý může podnikat“, „všichni mají stejné šance“ apod.), ocitá se velmi blízko Kosíkově „destrukci pseudokonkrétnosti“, která „rozpouští zfetišizované útvary věcného i ideálního světa“. Freire si Kosíka velmi cenil a podle vyjádření vdovy Nity Freire, citovaného v nedávné studii Práxis e Palavra (Praxe a slovo), vedla jejich nejdůležitější společná cesta do Prahy právě za českým filosofem. Dost možná tak máme před sebou význačnou stopu českého myšlení, kterou domácí akademická obec na rozdíl od té brazilské dosud nechává bez povšimnutí.

Meze knihy i českého vydání

Globální ohlas Pedagogiky utlačovaných byl enormní, ale po pětapadesáti letech se pochopitelně projevují i její meze, jež v předmluvě k českému vydání výstižně shrnuje Jakub Ort. Jednou z nich je nedostatečná citlivost k různým formám útlaku – je ovšem potřeba mít na paměti, že postkoloniální, queer či feministická studia tehdy nebyla tam, kde jsou dnes. Sociální realita se mezitím výrazně proměnila i v Latinské Americe, kde už lze jednotky procent negramotných venkovanů stěží vnímat jako „lidové masy“, nemluvě o globálním Severu, kde jsou podoby útlaku mnohem subtilnější. Možnosti zapojení Freireho metod do současného českého vzdělávání si netroufám posuzovat, v doslovu je nicméně zhodnocují Martin Tománek a Magdalena Šipka, kteří na freireovskou kritickou pedagogiku navázali v rámci kolektivního projektu Futuropolis: Škola emancipace. I kdybychom si ale z knihy vzali jen dialogickou koncepci vzdělávání, pořád jde o princip, který leží v žaludku nejen autoritářům všech zemí, ale i všelijakým místním strýcům, podle nichž by vzdělávací systém měl jen zabezpečovat pracovní sílu – ať už dělnickou či manažerskou – pro zastarávající průmyslový komplex.

Překladatelka Eva Batličková v úvodní poznámce píše, že Freireho text i kvůli okolnostem svého vzniku působí neuhlazeně a improvizovaně, což nechtěla svým překladem neutralizovat. To je samo o sobě v pořádku, Pedagogika utlačovaných nemá být lehké čtení. Jenže výsledná podoba českého vydání bohužel čtenářům klade další překážky. Zkušená portugalistka Karolina Válová patrně zkontrolovala věcnou správnost překladu, jazykové redakce a především korektury se ale knize nedostalo. Nemyslím si, že by pravidla pravopisu, interpunkce a stylistiky měla sloužit k otloukání o hlavu, jsou zde však i desítky chyb, které s Freireho osobitým stylem spojovat nelze, a jen komplikují čtení. Tuším za tím prekérní podmínky, v jakých často vznikají česká vydání náročných textů. Kniha tak vyšla se zpožděním desítek let, a přece o pár týdnů dřív, než měla.

Na druhou stranu je potřeba poznamenat, že v zemi, kde by veřejný diskurs nebyl tak dlouho vychýlený ve prospěch neoliberalismu, by jméno Paula Freireho nejspíš zaznívalo častěji a Pedagogika utlačovaných by vyšla už dávno, třeba i se státní podporou a důkladnější redakční péčí. Sám Freire v souvislosti s utlačovanými hovoří o vnucené „kultuře ticha“. Nakladatelství Neklid i všem zúčastněným náleží respekt za to, že tuhle tuzemskou podobu kultury ticha prolamují.