Když se rána zacelí

Máme před sebou sbírku povídek autora, který se celá léta hlásí k postmoderní literární tradici a svými texty je bytostně spojen s moravskou metropolí. Škrtiči bohyně Kálí z linie poslední tvorby Jiřího Kratochvila nijak nevybočují, naopak, jak se lze dočíst už na záložce knihy, celek povídkové ­tvorby uzavírají – a stávají se tak příležitostí pro ty, kdo by zatoužili nahlédnout Kratochvilovo dílo v jeho celku. Sbírka je rozdělena do dvou oddílů, Škrtiči a Dvojpovídky. Autor sám v závěrečné poznámce píše, že dvě „dvojpovídky“ patří k tomu nejlepšímu z povídkové tvorby, co během téměř šedesátileté tvůrčí praxe napsal a v dobách polistopadových vydal.

Brno zůstává Brnem

Texty zařazené do prvního oddílu lze ve většině případů číst jako víceméně standardní příspěvky Kratochvilova povídkopisectví. Krátké, koncizní útvary, jejichž narativní tok vypravěč občas naruší v nečekaném zlomu; využívají toho momentu dokonale, čtenář může opakovaně ochutnávat zralé plody ze zahrádky zkušeného rozbíječe narativních schémat. Ne že by na pozdní tvorbě Jiřího Kratochvila bylo něco převratného, platí pro ni však totéž co pro celé autorovo dílo – od první do závěrečné věty je dobře uděláno a dokáže vyvolat subtilní vzruchy i ve chvíli, kdy se to od něj zas tak moc neočekává. Vypravěč předkládá ta nejobyčejnější civilní témata, typicky život lidí v Brně a jeho nejbližším okolí, a vzápětí do něj umí vsunout klín zvláštního, téměř paranormálního momentu, aniž by ovšem bylo třeba navozovat pocity abnormality či děsu. A stejně jako Brno za všech okolností zůstává stále jen Brnem, domicilem Kratochvilových próz, ani ony nikdy nevybočují z mezí své specifické normality, tedy z hranic sice podivuhodného, vždy však obyčejného života.

Že je ale taková poetika vyčerpávající, mnohdy dokonce vyčerpaná, dokazuje snad i zmíněná autorova poznámka, že si ze všeho nejvíc váží dvou textů, jimž je v knize vydělen zvláštní prostor a které jsou navíc aktualizovány dalšími dvěma prózami, zrcadlícími jejich látku přes dostatečně vypouklou čočku času. Obě tyto povídky – Flétna a Já lošaď – lze chápat jako vcelku popisné, nijak nedeformované obrazy epochy válečné a poválečné (totalitní) zvůle. Každá z nich je konstruována jinak, protagonistou Flétny je dítě, v textu Já lošaď, jak už název napovídá, hovoří a viděné glosuje inteligentní kůň. Není zas tak zajímavé, o co v těchto textech jde – nijak totiž nevybočují z běžné literátské reflexe zvěrstev rozličného druhu a od ní odvozené demonstrace „správného“ morálního postoje. V této konstrukci je Kratochvil až nesnesitelně konzervativní, jako by snad chtěl jistým typem rigidity vyvažovat své přečiny proti klasické formě, jichž během svého tvůrčího života napáchal tolik, až ho to i proslavilo. Nabízí se vlastně nahlédnout do laboratoře, kde vznikala variace způsobu psaní „na téma“, dnes tolik oblíbeného v celém spektru literární komunikace. Když na to přijde, i školený postmodernista cukne a vydá čtenáři realistickou metodou pojednaný obraz životů pomačkaných v soukolí velkých dějin.

Návrat popřeného

Není přitom neznámé, že to byl právě Kratochvil, kdo se v průběhu devadesátých let pokoušel aktualizovat vztah literatury a politiky ve smyslu přehodnocení „manýristického realismu“, jak sám nazýval ty literární směry, jež v období „kolektivistických totalit“ ztratily schopnost předat jakoukoli uměleckou výpověď. Obnovený příběh neměl zacelit nepříjemný prostor otázek a už vůbec ne podávat „bezprostřední konzumentský užitek“, jak autor napsal v textu Nový čas příběhů (Literární noviny č. 33/1997). „Jazyk současných prozaiků“ měl být „stále zřetelněji obrazným jazykem mýtu“, a upozorňovat tím na „archetypální prapůvod všech příběhů, jejichž království není tak docela jen z tohoto světa, protože jejich domovem jsou hlubiny kolektivního nevědomí“. Konsekvence hledání tvůrčích předpokladů Kratochvila skutečně hnaly od odmítnutí realismu k částečnému přitakání stylu, jenž překládá látku v rámci zaběhaných žánrových schémat – a nyní, jak se mi ukazuje nad Škrtiči bohyně Kálí, vrací tuto touhu po obnaženém archetypu kamsi před počátek; jako by určité obsahy samy nakonec umožnily návrat popřeného.

Pokud totiž odečteme všechny Kratochvilovy vypravěčské schopnosti, co nám pak zbude z Flétny než moralistní, didaktický, manýristický realismus, který pouze zpracovává celou řadu dnes už jasně etablovaných hodnot a establishmentu přátelsky nakloněných postojů? O jakých hlubinách nevědomí můžeme vést řeč s vypravěčem, který pouze formalizuje to, na čem jsme se opakovaně dohodli při vyměřování nezpochybnitelných hranic světa? Obávám se, že se nabízí jediná odpověď: je to zejména tvůrčí stereotyp, jejž tu vidíme při práci a který v nás až druhotně vyvolává úzkost, že vše, co mělo být jiné a nové, se jakýmsi nemilosrdným zákonem nakonec zhroutí do bodu nula.

Autor je literární kritik.