Snášení - na mezi

Infrastruktura pro motoristy je zlo a obzvlášť to platí o liniových stavbách. Takové tvrzení na stránkách tohoto listu nezní nijak kontroverzně. A nikdo nezpochybní asi ani to, že když se s něčím takovým vyleze z Ádvojky na širší agoru, strhne se hádka. Ne hádka člověka s mlčící, šedivou a bezduchou korporací, ale mezilidský spor. Tohle bude osobní.

Píšu tenhle sloupek z pozice obyvatele střediskové obce, nad kterou jedna taková stavba visí – v budoucnosti, která se blíží každým nádechem, a možná nenastane, útěcha se ale hledá čím dál obtížněji. A píšu v městě střední velikosti, které nosí masku lokální Prahy (co se týče politických preferencí i cen v hospodě). Město po té liniové stavbě touží jako po obchvatu sebe samého, po prostředku k vytěsnění faktu, že právě pozice dopravního uzlu mu dlouho nesla prospěch. Teď už tady tu prosperitu mají, tak si ji nechtějí kazit hlukem a zplodinami.

Sedím u kafe s výhledem na náměstí, po kterém sviští auta. Je půlka odpoledne, v domovské obci je všude zavřeno.

O tu silnici se vedou boje už přes dvacet let. Měla to být dálnice, pak „erko“, teď je to na papíře jenom silnice první třídy. Pořád stejně hnusná, obalená chapadly přivaděčů. Několik pokolení odpůrců, ekologů, aktivních občanů a spolků krvácelo a unavilo se při snaze přesadit tu hrůzu jinam. Mění se i pokolení a argumenty příz­­nivců. Pozice všech účastníků sporu určuje především to, do jakého stadia ve svém truchlení dorazili. A neustále přicházejí noví lidé plní sil a snaží se bojovat. V tom by mohla být naděje. Namísto korporátní hydry či bezduchých uctívačů pavoučího kříže na logu ŘSD však proti novým bojovníkům stojí jiní lidé – třeba takoví, kteří si už před deseti nebo dvaceti lety odválčili svoje a teď už mnoho nesnesou. Bývá z toho obvykle mrzení v sále radnice, v hospodě, na nedělním posezení.

Bezprostřední úleva pro unavené bojovníky na obou stranách barikády přicházívá v linii klasického sylogismu „Sókratés je člověk – Sókratés je smrtelný“. Prohlásí se: „Ale co, my už se toho nedožijeme“, a pije se dál. Rozohněný protihráč v jiném stadiu truchlení však mívá připravený protichvat: „A co vaše děti?“ To je necháte vyrůstat pod betonovými pilíři estakád? Argument životem, který bolí, rána rovnou pod pás. V takovou chvíli obvykle emoce překypí a práská se dveřmi.

Co má přednost? Krajina, boj, anebo lidé, včetně těch, proti kterým se ten boj vede? Srnky, stromy, betonová lobby, biolidé svištící v SUV po asfaltu podél trati? Tohle dilema se louská obtížně.

Ti lidé jsou zatím živí, a tak mám tendenci být s nimi. Trpět s obcí, přijmout a snést uštědřenou ránu, pak pracovat s následky. On i ten antropocén jednou skončí, rozdrcen zuby geologických procesů, tváří v tvář nějaké kosmické hrůze.

Když už přišla řeč na hrůzu… František Štorm v jedné písni Master’s Hammer zpívá: „Dojde strychnin, dojde nafta,/ otevři si Lovecrafta…“ Kdo si toho H. P. Lovecrafta otevře, brzy tam narazí na útěchu podobnou sylogismu se Sókratem: „Nezemřelo to, co věčně odpočívá/ a dlouhý věků běh i smrtí smrti bývá.“ („That is not dead which can eternal lie,/ and with strange aeons even death may die.“)

Smrt smrti. To zní skoro jako nějaké evangelium. A z aiónu, v němž je nám dáno žít, čiší cizota horem dolem. Jenomže zatím se nezdá, že by komukoli něco docházelo.