Názvy čtyř oddílů sbírky Vzápětí Olgy Neveršilové (1934–2021) dávají, seřazeny za sebou, téměř pranostikální větu: „V tekutém písku – paruka z trávy – děsný skutek – vzápětí.“ Co se zpočátku jevilo jako chvílemi průzračná, chvílemi nemožná řada slov, nakonec zní jako nepříliš průkazná poučka o poměru udržitelného vlásenkářství a meteorologického fatalismu. Byla to nepěkná zvůle, číst si takhle namátkou v obsahu básnické knížky. Ani grafické řešení, ani kompozice, ani jiné prokazatelné signály k takovému čtení nevybízejí. Šlo o podmíněný reflex očí, které si po pětačtyřiceti teskně sardonických básních navykly hledat za slovy Neveršilové především myšlenku.
Vůle k aforismu jako nástroji poznávání (čti: nikdy neukončeného smiřování se s životem) je autorce hluboce vlastní, třebaže zároveň povýšenou, sebestřednou moudrost paušalizujících průpovědí vybraně ironizuje. Proniknout, rozložit, utřídit, porozumět, formulovat, na krátký moment mít pravdu: …