K takzvanému odkazu myšlení a díla Vratislava Effenbergera se v tomto čísle vyjadřují mnozí povolaní, pohotoví, profesionální autoři. Vede je, doufám, přesvědčení, že existují i jiné důvody, proč si Effenbergera připomínat, než skutečnost, že tomu bylo právě sto let, co se narodil. S odkazy je potíž a s odkazem podepřeným takzvaným kulatým výročím je potíž dvojnásobná. Jedna konvenční, jakkoli užitečná formalita – totiž měření času – tyranizuje nás, lidi s takzvaným rozhledem, neodůvodněným nárokem, abychom se tu a tam dopouštěli jiné příležitostné, avšak silně ritualizované a společensky žádané formality – totiž počítání výročí. Sluší se zkrátka, až přijde čas, vzpomenout, že ten či ta na světě byli a cosi vykonali. Vypadá to dobře.
Bylo by krajně oblažující přečíst si jednou text, v němž by byl libovolný bázeň i obdiv probouzející odkaz vykládán ctěnému publiku zcela konkrétně, prakticky, a to s takovou působností, že by v notoricky amentním vědomí …
