Souhvězdí samot

Na obálce katalánského vydání románu Irene Solà Zpívám já a hora tančí (Canto jo i la muntanya balla, 2019) je vidět pravěká krajina. Mezi jehličnany se prohánějí pratuři, šavlozubá zvířata a zakrslí koně. Zleva do obrázku trčí mamutí chobot. Za tím vším se jako zadní prospekt na divadle pne úbočí hor a celé to působí trochu jako obrázek na zdi školní třídy, kde se kvůli názornosti tísní spousta věcí, které by jinak udržovaly vzájemnou distanci. Zvířata, rostliny, kamení. Obálka českého překladu zůstala bez obrázku, dojem ale vyvolává podobný díky různým řezům písma. Konfrontujeme se tu s nějakou mnohostí, asi dost hlasitou.

Ve shodě s obálkami je polyfonie dominantou knihy. Slova se tu chápou lidé a houby, srnci a mraky. Hory. Není to přitom „bachtinovské románové vícehlasí“. Jednotlivé promluvy spolu příliš nesoupeří, spíše si dávají za pravdu, plynou týmž směrem a v zásadě i stejně rychle, jen z různých stran obeplouvají kamínky v proudu.

Voda z hor

Z různých paratextů na obálce a pod ní vyplývá, že by kniha měla pojednávat hlavně o Pyrenejích, o hřebenech a vrcholcích posetých vesnicemi a drobnými lidskými sídly jako obloha hvězdami (jak tu mudruje jeden cestář). Tímto směrem také ukazuje v doslovu překladatel Michal Brabec, podle něhož se tu hory „obtiskují do všeho a všech“, do postav a jejich osudů, do katalánské historie i státnosti.

Sám mám z té knihy trochu jiný, dynamičtější pocit. Hory tu jsou, to jistě, ale neobtiskují se, spíše všechny věci podkládají, dávají jim základ, a v tom je ta potíž. Zhruba uprostřed knihy leží monolog hory a hor (text se přelévá ze singuláru do plurálu) jako jediná ilustrovaná kapitola. Na jednoduchých, schematických kresbách – zase jako ve škole – tu sledujeme orogenezi Pyrenejí. Dvě šipky tlačí proti sobě a díky tomu se hory zvedají z rovin. „Nenuťte mě, abych vám pověděla, že tehdy, až pořádně zapustíte kořeny, až vám bude v doupěti útulno (…) pak zaduní slepě vedená síla puzení.“ To hrozí hora. A také: „Tehdy se vše dá do pohybu.“ Půda pod nohama je tu pevná jen zdánlivě, jen díky tomu, že na posledním schémátku dočasně chybějí ty dvě šipky. Tlak ustal, ale obnoví se. A pod odpočívající zemí i dnes tečou neviditelné řeky a přemisťují hmotu. Jedna z postav, proutkařka a znalkyně barev světla, je vidí jako vodopády spojující nebe se zemí.

Ta žena kromě toho také rozmlouvá s mrtvými, jejichž přítomnost cítí všemi orgány, v krvi a žluči. Mrtvých je mezi mluvčími mnoho. Tak jako podzemní řeky i oni jsou tu většinou mokří, jako Domènec zasažený bleskem za deště nebo dávno popravené čarodějnice, které pořád chodí močit na kříže v horách a stýkají se s lidmi. Z mokrého sněhu si prý kdysi rodiče vysoko v horách, skoro na francouzské hranici, uplácali Jaumeho, ústředního hrdinu románu (je­-li tu vůbec někdo takový). „Všechny pachy se rozkládají ve vlhku,“ konstatuje hlas feny, která ráda pozoruje soulože svých lidí a přitom do sebe slastně nasává vůně. Jaumeho si ta fena obzvlášť oblíbí. Hory s sebou nenesou jen tradice, ale i vláhu – na nadějnějším konci Katalánska, v dnešních časech vyprahlého na smrt.

Řetěz paměti

Pro Irene Solà samotnou je patrně klíčovým slovem knihy „legenda“. Autorka tak v závěrečné poznámce charakterizuje své zdroje i jednotlivé kapitoly, jejichž lidští hrdinové zastupují dvě, maximálně tři generace, prarodiče, rodiče a děti, ale jejich slova sahají mnohem hlouběji. Slovo „legenda“ má ale ještě jiný význam, než je synonymum k „pověsti“. Když je něco legendum, má se to číst, neboť to člověku přinese poučení. Je třeba vštípit to do paměti. A právě takové štípení je v knize hojně tematizováno. Mluvčí či aktanti se neustále vracejí k tomu, co je naučili rodiče či co oni sami naučili jiné; k tomu, co má smysl si pamatovat. Srnec si nemusí pamatovat svou matku; mrtvý Hilari přebírá básnické umění od mrtvého otce. Příběhy lidského i nelidského tu tvoří řetěz nepříliš dlouhý, ale solidní; táhnou se odněkud někam a snadno se pozná, kde končí jeden článek a kde začíná jiný. K tomu poslednímu lze ale vždycky ještě něco připojit. Nový pohled a nové poučení.

Však ten právem oceňovaný text také charakteristicky končí předtuchou rozbřesku. Přijde den podobný tomu včerejšímu, a přitom docela nový. Vyprávění jsou plná malých a velkých přírodních koloběhů, díky nim se ale zřetelně vyjevuje lineární, k nějaké smrti zacílená existence všech věcí. Jenom ty houby v lese, jimž také chvíli nasloucháme, ty jen a prostě jsou, neměnné a stálé. I ony však potřebují vodu; i je prostupuje linearita namířená k bodu smrti. Jsou to stročky trubkovité, katalánsky trompetes dels morts: „trumpety mrtvých“.

Autor je komparatista.