Proměny proměn

Moje teta byla jabloň. O mně se později říkalo, že jsem byl v mládí vlnou na vodě (…) Moje teta neurodila plody. Také moje potoky, podobny jiným vodám, uháněly s nesmyslným pleskáním do prázdna. Kořeny bychom měli opět vsadit do země, a třebas to byl květináč, přenosný, a pak jít chytat vítr mezi dunami času.

Franz Wurm

Někdy v průběhu doby, po kterou se vědomě zajímám o proměnu a proměny, jsem si položil otázku, kdy jsem se vlastně s proměnou poprvé setkal. Odpovědí je více, podle toho, jak to myslíš – prodělal proměnu, nebo ji poznal? A zřejmě hodně z nich je nám společných. – Tedy poprvé asi v momentu svého zrození, který nelze přesně umístit, protože si na něj nepamatuji, a také v tom je proměna: poté si už něco pamatuji. To je radikální změna stavu, i když se možná úplně nepočítá, a leckdo oprávněně namítne, že člověk je po celý život ne asi zcela stejný, ale nějak identický. Nejsem si tím jist, ale budiž. Druhé setkání? Možná jako dítě, když jsem si uvědomil, že rostu, že dnes nejsem tím, kdo tu byl včera, třebaže si to uvědomuji a nějaký základ souvislosti se včerejškem tu je.

Ta zásadní setkání, kdy jsem si něco o proměně uvědomil, jsou dvě. První přinesl můj syn, který se od dětství intenzivně zajímal o hmyz. Náš byt se začal plnit nejrůznějšími drobnými živočichy a já mohl zblízka pozorovat, jak se krásná – neboť jsou krásné – housenka najednou rozhodne, zavine se do kukly a změní svůj tvar, pak kukla dozraje, jako by to byl nějaký plod, a vyletí motýl, který s tou housenkou na pohled sdílí velmi málo. Biologie pro to používá slovo proměna. Druhý dotek proměny byl a je spíše průběžný: postupně, jak stárnu a měním se, si stále víc uvědomuji, že proměna je všude a ve všem a že možná máme určitý strach z proměny právě proto, že jí nedopřáváme dostatečný prostor, nebo obráceně. – Řekl bych, že z různých společně sdílených bloků, které nám brání se měnit, pramení velká část našich frustrací: začíná to ve škole, odkud si děti přinášejí znechucení, protože jim učitelé pořád jen něco přikazují a zakazují; následuje rozmrzelost, kterou si nosíme ze zaměstnání, protože naši šéfové se často chovají jako oni učitelé; a končí to politikou, která furt jen něco reguluje, místo aby otevírala možnosti… A tak dál, jak mnozí víme. Neznamená to, že člověk má a může si dělat, co chce, o to vůbec nejde, proměna je něco jiného – cosi se mění, a když tomu bráníte, kukla se zdeformuje, motýl má zmačkaná křídla, celý je pokřivený, belhá se a brzy zajde. Jinak řečeno, proměna je také krásná.

Jistý zákaz proměny, který visí ve vzduchu a jejž tu možná vyslovuji poněkud hyperbolicky, má něco společného s vyhoštěním básníků z obce, které provedl Platón, protože i tam šlo o regulaci a kontrolu něčeho, co se vymyká striktní racio­nalitě. Dnes jsou básníci na okraji, ale stejně na okraji je i naše proměnlivost, kterou bychom si měli pěstovat. Je příznačné, že západní filosofie si k proměně nevytvořila významný vztah. Dává přednost pojmu změny, za níž se skrývá identita. Housenka a motýl nejsou naším vzorem. Otázka ovšem není jednoduchá. Protože co myslíme proměnou a co změnou? Změna zjevně znamená, že cosi se v něčem změnilo a v něčem zůstalo stejné. Znamená proměna, že se změnilo úplně všechno? Pak by slovo nedávalo smysl, znamenalo by například mechanickou substituci. A stejně tak, když si vzpomeneme na všechny známé příběhy a obrazy proměn: vždy také něco zůstává, nejde o okamžité nahrazení jednoho druhým. Řehoř Samsa je na začátku Kafkovy Proměny (1915, česky 1929) broukem, a stále ještě také Řehořem; princezna je zakleta v žábu, kalif v čápa.

Řekněme tedy, že proměna je velká nebo podstatná změna. Pro Aristotela by to buď spadalo pod změnu, pokud nebude příliš velká, anebo jde o zánik a vznik něčeho nového, pokud se promění podstata věci. Tedy buď se Řehoř změnil málo, nebo je tu najednou brouk, a není tu Řehoř – jedno zaniklo, druhé vzniklo. Proměna je ale ještě někde jinde: cosi se zásadně změnilo, a přesto si uchovává určitou stopu předchozího stavu. To, že si něčím takovým procházíme, nám připomíná rané dětství: nepamatuji si je – byl jsem to já? To je bod vzniku; zemřu a nevím, co bude, zatímco dnes můžu celkem spolehlivě předvídat něco ze svého zítřka, pokud se tedy probudím. Řehořova metamorfóza provokuje, protože on ještě nezemřel, i když se probudil a bylo všechno jinak; i když všichni kolem něj nakonec chtěli, aby zmizel. – Jenže Řehoř se mění dál, v tom spočívá jádro příběhu, a na jeho konci je spíš broukem než původním Řehořem. Dalo by se říci, že po vnější proměně těla nastala proměna vědomí či duše.

Vždyť je to příběh

Proměna je tedy spojena s příběhem, a to už u Aristotela tématem není, za tím bychom museli jít do moderní filosofie, a ty podstatné příklady přináší literatura. V roce 1922, tedy pár let po Kafkovi, publikoval anglický spisovatel David Garnett povídku nazvanou Dáma v lišku (česky 1925). Stylem a způsobem vyprávění se Kafkově próze příliš nepodobá, ale samotná proměna se v mnoha rysech shoduje. Dáma se najednou změní v lišku. Místo je docela pěkné svou strohostí a připomíná ten šok, s nímž se Řehoř probouzí. „Než došli k okraji lesa, náhle prudce vytrhla svou ruku z jeho a vykřikla, takže se okamžitě otočil. – Tam, kde před chvílí stála jeho žena, byla malá, zářivě rezavá liška.“

V obou případech proměnu nevidíme, ale jsme s ní konfrontováni nenadále. Zatímco u Kafky vyvolává Řehořova proměna celou řadu otázek, nutí k přemítání – co proměna může znamenat nebo symbolizovat, co se vlastně stalo a děje –, u Garnetta se otázka „proč?“ neklade, proměna fascinuje tím, že k ní došlo a jaké to mělo následky. Vyvolává soucit s dámou i jejím mužem. Blízké Kafkovi je to, že liška se zprvu chová stále jako dáma, ale postupně stále více „liškovatí“, až nakonec je proměna završena, a z dámy nezbývá téměř nic, snad jen matná, podvědomá a instinktivní vzpomínka.

Můžeme to vnímat také tak, že proměna patří do mýtu a pohádky, a pak je něčím nereálným. Zatímco pro Ovidia bylo mytické součástí světa a proměny u něj můžeme sledovat jako v přímém přenosu, pro Kafku a Garnet­ta spadá proměna do jiné sféry a v jejich příbězích můžeme vidět jen její výsledek. Samotný proces metamorfózy patří do říše pohádek, fantastických příběhů, anebo do našeho nitra, kam nikdo nemůže nahlédnout.

Naproti tomu u Ovidia zase nenajdete onu pozvolnou proměnu psychiky a celkového ustrojení, jakou líčí Kafka a zejména ­Garnett. Ovidiovy postavy jsou často latentně dvojí, i před proměnou v nich takříkajíc dříme to, čím budou po ní, což mnohdy signalizuje jméno postavy. Duševní proměnu nebo, můžeme říci, konverzi jako zásadní a navenek nezjevnou transformaci osobnosti přinášejí až první křesťanská století. V osmé knize Augustinových Vyznání (397–401, česky 1858) najdeme pěkné místo, kde jedna z postav čte o životě svatého Antonína a při tom se proměňuje: „To řekl a rozrušený tím, že se v něm začal rodit nový život, obrátil zrak opět ke knize: četl a v nitru, kams ty viděl, se proměňoval a jeho mysl se, jak se brzy ukázalo, vzdávala světa.“

To podivné vlákno

Tak nějak, jako příběh částečných změn, které se mohou sečíst v proměnu, vypadá náš život; jeho kontinuitu drží jednou tělo, třeba když spím, jednou paměť a vědomí, ale celé se to podobá provazu spletenému z více pramenů, jež se různě kříží, navazují a mění a na konci jsou jiné než na začátku. Můžeme říci, že je tu nějaké tenké vlákno, které se táhne od začátku do konce (života), jako v básni Cypriana Kamila Norwida Moje písnička (kterou ocituji v překladu Václava Renče)?

Zlá je, zlá, zle se snová

černá nit, všudy znova

je přede mnou, za mnou, vždy při mně,

ona v každém mém dechu,

ona v úsměvu, vzdechu,

v slze mé, modlitbě, hymně.

Možná takové vlákno existuje, a na něm je navlečena řada našich proměn, které si uvědomujeme jen částečně; nebo ono vlákno můžeme předpokládat a vnímat jako nějaký imperativ či formu, která je na nás vložena, anebo také jako trauma vlastní identity. Kde ji ale hledat u housenky proměněné v motýla? Zcela jistě souvislou identitu musíme snášet v právní a občanské rovině – v jednu chvíli nás právní řád promění a jsme dospělí, máme právní zodpovědnost a podobně, což je napohled proměna navlečená zvenčí. Vedle toho si ale také připouštíme možnost, že se člověk může najednou proměnit v někoho jiného způsobem méně uzákoněným a méně očekávaným. Z právního hlediska se to mnohdy nepočítá, a zodpovědnost za minulé činy může narušit jen nějaká klasifikovaná událost poznamenávající identitu měřitelným způsobem nebo podle diagnózy – alkoholismus, duševní choroba, ztráta paměti.

Náš životní příběh se podobá Řehořovu, jen jaksi v pomalejším tempu – vezměte si novorozeně, popřípadě embryo, z nějž dozraje starý člověk: on sám by nedokázal potvrdit, že jde o téhož jedince, naše osobní paměť na to nestačí. Dosvědčit by to mohl jen někdo, kdo by jej od narození do smrti pozoroval. Máme takového svědka? Pokud by tu byla Norwidova nit…

Olga Neveršilová

Měsíce III (Daphné)

Všechno je přikrčené a číhavé

a žije jen tím, co bude. Ale co bude? A co

bylo? Je tohle letošní motýl

nebo loňský list?

Také krásný lýkovec

je sama nepřítomnost: dívka odešla

a na jejím místě

zůstal oblak vůně.

A co když to nejde?

Co jsem dosud řekl, berme jako úvod. Nemluvil jsem zcela uspořádaně, spíš jsem se snažil připomenout, co všechno je ve hře, když uvažujeme o proměně. A podívejme se na věc z jiné strany. Zatím jsme sledovali proměny housenky, jako by na ničem jiném nezáleželo. Aby se ale housenka zakuklila a proměnila v motýla, potřebuje k tomu určité podmínky. Ovidiovy postavy se často mění za nepříznivých okolností, jako by proměnou unikaly z bezvýchodné situace. Za ztížených podmínek se housenka někdy zakuklí dříve. Když jsou ale okolnosti hodně nepříznivé, nezakuklí se a zemře; a také motýl samotný se vylíhne, vyletí z kukly a přežije jen za vhodných podmínek. Stejně jako leckteré květiny rozkvetou, nebo nerozkvetou. Zkrátka záleží na prostředí a to – tedy místo, svět – je rozhodující. Když opět připomenu Ovidia: místa jsou u něj ne­­obyčejně významná, všechny příběhy se odehrávají někde, v nějakém kraji, na nějakém místě.

Představte si, že housence v jejím okolí zvyšujete teplotu. Do určitého bodu se nic neděje, pak ale životní cyklus motýla třeba upečete. Někteří živočichové se změně teploty přizpůsobí, ale už to přizpůsobení znamená proměnu. Bruno Latour ve své poslední knize nazvané Kde to jsem? (2021, česky 2022) vztahuje Kafkovu Proměnu právě k prostředí, které se mění; má na mysli globální oteplení, ale také covidový lockdown. Hypotetický hrdina se vzbudí a ptá se, „kde to jsem?“, protože všechno okolo něj se změnilo a on se nemůže na nic podívat, aniž by cítil výčitky a zodpovědnost – zbývá mu jen vzdálená luna, obraz na obloze. Ptá se: „Ale kde to jsem? Jinde, v jiném čase, jsem někdo jiný, patřím k jinému národu. Jak si na to zvyknout? Tápavě jako vždy – jak jinak?“

Proměna se v Latourově podání obrací, nebo je viděná jinak, protože jeho Řehoř reaguje na proměnu prostředí, zatímco lidé kolem něj se odmítají proměnit (cituji v mírně pozměněném překladu Markéty Jakešové): „Možná teprve teď – s tykadly, články, výměšky, kusadly, končetinami – ses konečně stal člověkem! A tvoji rodiče a možná i tvá hodná sestra Markétka, ti, kteří zneklidnění a vyděšení klepou na dveře, ustaraní a vyděšení: nejsou naopak oni těmi, kteří se stali nelidskými, protože odmítli přijmout svou proměnu v hmyz? To oni by se měli cítit špatně, nikoli ty. Nejsou to snad oni, kdo se přetvořili a nechali se proměnit klimatickou krizí a pandemií v ‚monstra‘? Celou dobu jsme četli Kafkovu povídku obráceně. Řehoř, pevně postavený na svých šesti chlupatých nohách, může konečně kráčet zpříma a naučí nás, jak se vymanit z uvěznění.“

Latour naznačuje, že Řehoř, ale možná to platí stejně tak pro Garnettovu „dámu v lišku“, se adaptuje na změnu prostředí. Připomeňme si typickou proměnu u Ovidia: Dafné utíká před Apollónem, a když už neví kudy kam, promění se; Aktaion je proměněn Artemidou za trest atd. Proměna přichází v nouzi nebo v krajní situaci, ale ta je u Ovidia většinou vyvolána zásahem, nátlakem, násilím jiných postav. Řehoř a dáma se na první pohled mění bezdůvodně, nejsou vystaveni žádnému konkrétnímu násilí. Jak ale naznačuje Latour, příběhy moderní proměny můžeme číst také jako proměnu pod tlakem prostředí.

Morální a přírodní řád

Pro svou úvahu jsem zvolil název „Proměny proměn“ a k tomu se nyní dostáváme. Nejde ani tak o proměnu jedné bytosti v něco jiného, ale o to, že se proměňuje ve světě a že se mění i svět. Může se zdát, že trochu starší příběhy, jako je ten Kafkův, nebo staré jako ty Ovidiovy, nám nemají co říci, protože naše přehřátá doba je něčím novým a nevídaným. Jak ukazuje Latour na Kafkovi, není to tak jisté. Nová situace proměňuje také staré příběhy, a nejen to, díky proměně se v nich ukazují nové myšlenky, kterých jsme si dříve nemuseli povšimnout nebo jsme je neuměli přečíst.

Za takové čtení stojí především Ovidius. Připomeňme si stručně začátek jeho Proměn, napsaných na počátku našeho letopočtu (česky 1885–1895). První kniha vypráví o stvoření světa božským demiurgem z chaosu; na závěr stvoření je stvořen také člověk a následují čtyři lidské věky. Ve zlatém věku je země nedotčená, „neporaněná od pluhů“, ale s postupem času násilí na zemi roste, až lidé železného věku vnikají i do nitra země, aby získali kovy. S tím se pojí násilí a zvrácenost vlastní člověku jakožto společenské bytosti, což dokládá epizoda s Lykáónem, který předložil Jupiterovi lidské maso a byl proměněn ve vlka. Jupiter poté na lidstvo sesílá potopu – tu přežijí jen Deukalion a Pyrrha a z kostí země, kamenů, stvoří nové lidstvo. Pro celek Proměn je tento začátek velice důležitý; můžeme si mimochodem všimnout, že skýtá určité paralely s Biblí. Jak ale souvisí s proměnou bytostí? Nejprve je tu fakt, že lidé vznikají ze země poté, co se jí dostane tvaru; a dále: k typickým ovidiovským proměnám dochází na uspořádané zemi, v prostředí, kde vládne řád a které poskytuje vhodný rámec pro jednotlivé příběhy a jednotlivé postavy. Proměna bytosti se děje na pozadí řádu, chaos takovým pozadím není, aspoň ne na pohled. Můžeme si ale představit, že Dafné se mění ve vavřín tak, že látka jejího těla se navrací k chaosu, z nějž se vynořuje v nové podobě, což my vidíme jako proměnu tvaru. Chaos se možná skrývá v neviditelné hloubce, i kdyby tomu tak ale bylo, stále je důležitější fakt, že taková proměna se musí odehrávat v uspořádaném prostředí, ve světě, jemuž ve zjevné rovině vládne řád.

Proměny v ovidiovském světě jsou charakteristické a od našich představ se liší spojením morálního a přírodního řádu, zatímco my se stále ještě domníváme, že oba řády jsou oddělené. Patrné je to na dvou místech. Při potopě se svět dočasně vrací do chaotického stavu, tedy potopa zasahuje jak přírodu, tak lidskou společnost, ačkoli její příčinou bylo jen zločinné chování lidí. A potom ve druhé knize Proměn, když mladý Faethón přemluví svého otce Hélia, aby mu zapůjčil sluneční vůz, jímž se řídí chod světa. Faethón, jak víme, řízení nezvládne a způsobí světovou katastrofu, tentokrát požár. Naprostému zničení země zabrání (na její vlastní prosby) až Jupiter, který Faethóna srazí bleskem a věci uvede do pořádku. – Když se člověk (Faethón) pokouší řídit svět, vede jeho jednání ke světovému požáru a záchrana musí opět přijít od boha, který vládne oběma řádům.

Zatímco potopu v Bibli najdeme, podobný příběh, kdy se člověk snaží ujmout řádu přirozeného světa, nikoli; a právě tento příběh tvoří silnou paralelu k naší současné situaci. Jedinečnost Ovidiových Proměn spočívá v tom, že přírodní a lidský řád spojují, což je přítomné v pozadí celého díla.

Dokud nás země unesla

Francouzský filosof Michel Serres analyzuje toto spojení dvou řádů na postavě a roli Jupitera a říká, že jsme jej v průběhu lidských dějin analyzovali a odmytizovali ve dvou směrech přírodních a společenských věd, ale zapomněli jsme na právě pojítko mezi nimi, které je Jupiterovi vlastní. V knize Vyjasňování (1992, česky 2024) to shrnuje takto: „Ať už je kritika fyzikálních věd na straně dne a světa a kritika humanitních věd na straně otce, sociální autority a srdce jakákoli, zbývá otázka, proč žijeme se svým otcem v jasu dne. Zbývá skutečnost, že můj otec se se mnou kdysi držel za ruku a procházel pod tím samým sluncem, pod nímž se procházím já se svými vnuky, a že ani humanitní, ani fyzikální vědy neberou v úvahu tuto koexistenci skupiny a světa.“ Tato přítomnost pod sluncem a spolu, pojítko mezi společností a přírodou, se může v některých chvílích vyjevit jako zázrak, většinou na ni ovšem nemyslíme, natolik se zdá být samozřejmá. Dnešní proměna proměn ovšem spočívá v tom, že si svou přítomnost zde a spolu palčivě uvědomujeme jako něco nesamozřejmého, jako dar.

Když Michel Serres tyto otázky zkoumá, dochází k jakési trojpatrové kompozici člověka, která je charakteristická pro globální věk či antropocén. „Zabíráme nyní celou škálu jsoucen, duchovních, živých a neživých: já myslím jakožto individuum; my žijeme jako kolektivní živočichové; naše celky se dostávají na úroveň moří (…) Myslící jedinec se ve společenství stal živočichem a mnohonásobně sdružený se mění v kámen,“ píše Serres v knize Le contrat naturel (Přirozená smlouva, 1990). Tedy v soukromí a o samotě jsem myslící, duchovní bytost, ve společnosti jsem politický živočich, ve styku s druhými přichází ke slovu má tělesná a biologická bytost, ale na úrovni lidstva představuji hmotu, hlínu smíchanou s vodou, prach, živel, jehož vlastností je rozsáhlost a svou existencí pouze zatěžuje prostředí či Zemi. První řád byl obvykle věcí soukromí nebo malých skupin, druhý přicházel se společností, a třetí zůstával v pozadí a pasivní – Země nás do určité chvíle bez námahy unese. Naše těla se po smrti vracela do země, odpady jsme odhazovali někam stranou. Dnes je tento třetí rozměr nanejvýš zřejmý a naléhavý. V první rovině přichází proměna mysli, ve druhé mají místo proměny bytostí, o kterých jsme nejvíce hovořili, a ve třetí jsme unášeni velkou vlnou proměny, jejíž jsme jen částice. Proměna proměn spočívá v tom, že toto trojí je úzce propojené a to přesně odpovídá chvíli, kdy Faethón převzal otěže.

Autor je básník a komparatista.