Britská kapela Slowdive na svém nedávném pražském koncertě zahrála patnáct skladeb – z toho devět z devadesátých let. Skoro se zdá, že minulost skupiny, která se v polovině devadesátých rozpadla a v roce 2014 obnovila činnost, je pro posluchače důležitější než její současnost. Vzhledem ke kvalitě loňského alba Everything Is Alive by přitom byla škoda zařadit Slowdive po bok různých unavených legend.
Volba skladeb, ze kterých kapely skládají své koncertní sety, není vůbec marginální záležitost. Už delší dobu totiž platí, že většina příjmů hudebních interpretů pochází ze živých vystoupení, což jistě nevybízí k přílišnému riskování a narušování očekávání publika. V případě Slowdive je fakt, že koncerty sestavují z nejúspěšnějších skladeb svého repertoáru, těžko pominutelný už proto, že největší prostor dostaly písně z desky Souvlaki, jež vyšla před více než třiceti lety, v roce 1993. Nechci tu ale vzdychat nad tím, že se kapela, která proslula kreativním rozvíjením svého …
