Literatura se jako výtvor člověka, jehož život je vždy zasazen do určitých podmínek, dá zkoumat i z perspektivy jiných oborů, nežli je literární věda – ať už je to psychologie, sociologie nebo třeba historie. Těmto pohledům je společné, že z větší části opomíjejí literárnost literatury – tedy skutečnost, že je „krásná“ – a literárním dílem obvykle dokládají nějakou svou tezi. Otázka je, jak z literárněvědných východisek zkoumat něco, co krásnou literaturou tak docela není.
Brazílie v poslední době zažívá rozkvět takzvané marginální neboli periferní literatury. Ti, kteří jsou z důvodu nedostatečného vzdělání, nemajetnosti, společenské nepřijatelnosti či života na vzdálených předměstích vyloučeni z vysoké kultury, si vytvářejí kulturu vlastní. Tenhle proces je v Brazílii, a v Latinské Americe obecně, historicky nesmírně produktivní: stejnou cestou se zrodily světoznámé fenomény, jako je například karneval či samba.
Marginalizovaní autoři píší texty, které z čistě literárního hlediska neobstojí. Badatelé mluví o nutném procesu odnaučování: to, čemu jsme si navykli říkat literární hodnota, je z jejich pohledu jen dílčí položkou v celkově zavrženíhodném systému společenských hierarchií. V brazilských prestižních nakladatelstvích podle jednoho výzkumu vydávají knihy z víc než sedmdesáti procent muži a více než devadesát procent knih píší bílí spisovatelé a spisovatelky.
I ostatní však mají touhu vyprávět svůj příběh. Součástí každého emancipačního procesu je totiž to, že daná země, kulturní či třeba genderová skupina přestávají být předmětem literatury a stávají se literárním subjektem – tím, kdo píše, a nikoli tím, kdo je popisován. Spisovatelským touhám opomíjených jdou vstříc malá, alternativní nakladatelství a ignorovat jejich produkci znamená přispívat k vylučování jejich autorů – Indiánů, černošských žen, obyvatel favel. Proto je třeba představu literárnosti rozšířit, naučit se číst novýma, chápavýma očima.
Výroky autorů periferní literatury se pohybují od politického radikalismu na straně jedné po určitou naivitu na straně druhé. „Je třeba znát hlad, abychom o něm mohli psát,“ poznamenala na konci padesátých let předchůdkyně dnešních marginalizovaných autorek Carolina Maria de Jesus. „Umění, které osvobozuje, nemůže vytvořit ruka, která zotročuje,“ vyhlásil zase ve svém manifestu zakladatel Periferního kulturního družstva Cooperifa, básník Sérgio Vaz.
Periferní literatura, pro kterou se vžil termín oraliteratura, stojí na pomezí slovesnosti a písemnictví, a proto se nová perspektiva mnohdy inspiruje etnografií či folkloristikou. S folklórem má toto psaní společné mimo jiné to, že se jen těžko dá přenést do jiného jazyka – a pokud ano, nad takovým překladem visí etický otazník.
Rapper Emicida se dal slyšet, že „hezká věta může být napsaná s gramatickými chybami, a přesto zůstat hezká“. Z hlediska překladu se nám v tomto případě nabízejí dvě možnosti. Můžeme gramatické chyby vyčistit, ale riskujeme přitom, že tak porušíme i „podstatu látky“. Anebo text přeložíme s chybami, tím ovšem povýšíme nezáměrnost na estetický prvek – a z hlediska zastánců periferní literatury tak stvrdíme rasová, sociální a kulturní stigmata.
V češtině máme ukázky obou překladatelských přístupů. Prvním je překlad erbovního díla periferní literatury – Smetiště (1960, česky 1964) zmíněné Caroliny Marii de Jesus. Na ženu z favely, která si psala deníky, náhodou narazil novinář Audálio Dantas a pochopil, že její svědectví vydá za mnoho jeho reportáží. Kniha se stala v Brazílii počátku šedesátých let senzací a v nových překladech dodnes vychází v mnoha zemích světa. Kouzlo a jímavost textu, který Dantas prokrátil, ale stylisticky ani gramaticky neupravoval, tkví mimo jiné ve směsici učených obratů, lidového jazyka a metafor, které samorostlá pisatelka nepřebírá z tradice, ale sama vynalézá. Z celku vyvstává plastický obraz života ve favele s jeho chudobou, dennodenní smrtí, alkoholismem, promiskuitou a násilím – a s bezradností jejích obyvatel tváří v tvář fungování světa. Když se však Carolininy záznamy přepíší spisovnou normou, čtenář po pár stránkách ztrácí důvod pokračovat, protože situace se úmorně opakují a v informační rovině se potenciál knihy brzy vyčerpá. Asi jako kdyby někdo Pestré vrstvy Ivana Landsmanna zbavil syrově vynalézavého jazyka ostravských horníků.
Příkladem opačného přístupu může být knížka, která pochází z jiného jazykového prostředí, ale obsahuje stejný překladatelský problém: soubor šedesáti prací neapolských dětí, které připravil k vydání Marcello D’Orta a počínaje titulem Já to doufejme ňák zmáknu (2009) skvěle přeložila Kateřina Vinšová. Čtenář se možná zpočátku směje, postupem času ho však slohové práce plně vtáhnou do bídy světa, v němž jsou děti vystaveny takovému sociálnímu bezpráví.
Svět je syrový a surový. Získají ti, kteří se pohybují těsně nad dnem, něco tím, když budeme předstírat, že takový není?
Autorka je portugalistka a překladatelka.