Prázdnota nadouvaná smyslem

Jakkoli je to srovnání příležitostné, ukazuje, jak dalece se Praha proměnila. Její pětadvacet a méně let starý obraz odráží kniha fragmentů Miroslava Olšovského Psaní mi za rukou běhá jako pes. Je to obraz Prahy už minulé, příznačně nadepsaný citátem z Franze Kafky, jehož knih u nás po roce 1989 vyšlo tolik, že by se jejich stránkami mohly vytapetovat pokoje všech Airbnb pronájmů na Starém Městě. Svůj „pražský deník“ začal snad Olšovský psát z čiré fascinace městem, které se nakrátko stalo obratištěm dějin, načež nastoupilo chvatnou cestu do nového bezčasí, do éry nepříčetného turismu, kde spokojeně statuje pod značkou „Praha magická“. Když Olšovského chodec bloudil Prahou, bloudil sám v sobě. Nešel odněkud někam. Mapu znal, ale každým krokem ji přepisoval, a každé nároží zase přepisovalo jeho. O tuhle živelnou symbiózu města a chodce jsme už přišli. Naproti tomu zcela současný obraz metropole jako „dopravního bojiště“ líčí Petr Šesták v románu­-dokumentu Vyhoření (2023; viz A2 č. 8/2024). Píšu „dokumentu“, protože o nadsázce nebo pravdě nepodobné fabulaci tu nemůže být řeč. Pražský chodec je dnes bezvýznamným, jako struna napjatým pěšákem, který si na ulici nemůže dovolit o cokoli opřít oči, natož kontemplovat. Když se toho odváží, riskuje buď srážku s něčím větším, rychlejším a bezohlednějším, než je on sám, anebo – což se podobá účinkům lobotomie – mentální kolizi s kulisami turistického ráje. Třebaže pro to mají odlišné důvody, jsou hrdinové obou knih nutkáni k neustálému pohybu městem. První za chůze píše a žije. Druhý pohybem pracuje, doručuje na kole jídlo, čímž prozatím přežívá. Oba setrvale zakoušejí, co sebeuspokojením otupělí uživatelé města nikdy nenahlédnou: nesamozřejmost své existence.

Nedostatečnost slov

Olšovského kniha se navenek tváří jako soubor Prahou inspirovaných textů z let 1998 až 2017, ale perspektivy, intence i žánrové postupy se zde střídají do té míry, že čteme různorodou, konceptuálně načechranou, mnohohlasou skladbu, kterou lze v úhrnu chápat jako formulaci autorského i životního kréda. Olšovského psaní pulsuje mezi autoterapeutickou introspekcí a traktátem o pomíjivosti existence: „Minulost je právě to, co v každé chvíli míjíme, co jsme sami ztratili, k čemu jsme přišli pozdě, s čím jsme se nikdy nesetkali, čeho nikdy nedosáhneme.“ Olšovského chodec je rozkročen mezi svědecky vypovídajícím „já, které se rozprsklo na jakási jáčka“, a zpředmětněným, kritice podrobovaným „on“, „ona“, „oni“.

Chodcův pohyb městem určuje nepřetržité překonávání odporu, který mu skutečnost klade. Jeho protivníky jsou prázdnota a shledávání prázdnoty vně i uvnitř; nedořečenost, respektive nemožnost vyslovit v daný okamžik vše; časovost, protože každá existence stejně jako její vždy zpožděná reflexe děje se po neznámou, ale konečnou dobu; nepopsatelnost, která je neschopností ihned a beze ztráty intenzity a plného smyslu vyjádřit, co se děje; neformulovatelnost čili rozpoznání mezí jazyka jako nástroje k postižení skutečnosti; a konečně z toho všeho plynoucí nicotnost, jelikož veškeré konání je marné, musí­-li jednou skončit. Shrnuto slovy důchodce z dnes už zavřeného Konibaru: „Nic si představit nedovedeš. Nikdo to nedovede.“

Tito všudypřítomní protivníci jsou však zároveň chodcovými přáteli, protože mu dávají pocítit, že přes všechno strádání a neupokojitelnost žije. Chodec chodí, vidí, píše: „Zaznamenávat útržky vět a myšlenek neznamená prostě zaznamenávat tyto myšlenky a věty, ale postihnout prázdnotu mezi nimi, onu úzkost hraničící až s údivem, jak to, že všechno vyslovené se ještě neřítí do propasti této prázdnoty, ale naopak tu zůstává vytrvale a mlčky s námi jako nějaké němé zvíře, upřeně zírající do melancholické prázdnoty nočního nebe?“ Tráven nedostatečností slov shledává chodec dočasnou smysluplnost života. „Sedím na střeše jakéhosi pražského domu a snažím se psát, abych neskočil dolů. Obepíná mě touha po pádu jako křídly rozvířený prostor. To, že píšu, znamená, že jsem ještě neskočil.“

Přízračná kulisovost

Jakmile však chodec odvrátí zrak od sebe sama, zjišťuje, že všude kolem něj se rozléhá nekonečný svět zabydlený nesčetnými zástupy lidí. Až v tomto okamžiku chodec skutečně vidí. Jeho prozření odpovídá kompozice souboru, v němž vedle textů svědčících o sebenalézání („člověk k sobě stoupá hrozně dlouho“) stojí lapidární záznamy situací – nalezené, přečtené „obrazy“ vyvěrající z navštívených míst, zápisem přetvořené v obrazy symbolické. Pozornost chodce těká v nejširším rozptylu, z hlubin jeho nitra až na povrch reklamního žvástu.

Texty jsou číslovány a nadepsány jménem míst (typicky ulic, budov, pohostinství). Jejich řazení není chronologické, je zdá se žánrově­-tematické. Autor texty proložil (starými) fotografiemi, jejichž realistickou podobu dokreslováním a retušemi porušil. „Pražské obrázky“ tak sugerují přízračnou kulisovost procházeného města. Souvislost místa a příslušného textu zůstává obvykle zastřená, i když víte, kde místo na mapě leží, a tedy s jakými jinými místy/kontexty sousedí, a i když je dobře znáte. Ale jména míst tu podle všeho nejsou kvůli tomu, co označují, ale proto, že vyznačují chodcovu cestu, že tvoří rámec, jakkoli formální, pro to, co je nevyhnutelně nestálé.

Titul této recenze, odvozený od jedné chodcovy věty („Prázdnota se nadouvá smyslem až po okraj“), je třeba číst minimálně dvěma způsoby. Zaprvé: Chodec naplňuje prázdnotu své existence psaním, na cestě za smyslem snáší nespolehlivost slov. Je to jeho celoživotní práce. Zadruhé: Společnost, tvarovaná dědičnými podobami, naplňuje svět nepřetržitým sledem dílčích, účelových smyslů, aby nikdo žádnou prázdnotu nezaznamenal. To je práce téměř všech lidí s výjimkou skutečných básníků.

Autor je literární kritik.