Citlivý pozorovatel přírody, nesmlouvavý posuzovatel marného lidského pachtění, hédonik i skromný zastánce těch nejposlednějších. To vše je Vít Kremlička ve svých nových básních, v nichž ovšem zůstává především vtipným a trochu potměšilým bardem, který si rád hraje s jazykem i okolním světem.
Dávná báj
Možná máš propálený kotel
možná ještě jednu plavbu vydrží
Tak opusť tenhle hotel
kde tě nic nedrží
Před sebou obzoru čáru
zvlněný je a ztracený
Zahvízdej a vypusť páru
žádný život není bezcenný
Možná poslední plavba
ale to se neříká
Kdesi klíčí osudu sadba
tebe se osud netýká
Lednice důchodců prázdnotou zejí
Lednice důchodců prázdnotou zejí,
jen občas lahváč, salám, brambory a zelí,
případně kořalka, vejce a sádlo,
mražené kuře, co mrazem padlo,
a nebyl, kdo by ho zahřál nešťastné v náručí;
už jenom v pekáči žárem zaskučí…
… až nadejde čas na testament
odkáži lidu kafe a fernet, na život medikament.
Loni se vylíhli skokani a skoro nesněžilo
Loni se vylíhli skokani a skoro nesněžilo,
lidi chodili do lesa na houby a pro dřevo.
Soused si pořídil čtyřkolku a rajtuje s ní
po louce,
až drny lítají k nebesům.
…
