Do vlastních řad

Videotéka Apple TV+ ve své původní filmové tvorbě vynakládá astronomické sumy na projekty zasloužilých režisérů. Ať už šlo o Tragedy of Macbeth (2022) Joela Coena, Napoleona (2023) Ridleyho Scotta, Zabijáky rozkvetlého měsíce (Killers of the Flower Moon, 2023) Martina Scorseseho nebo Argylla: Tajného agenta (Argylle, 2024) Matthewa Vaughna, většině z nich se v kinech komerčně nijak zvlášť nedařilo, po několika měsících pak zapadly v katalogu dotyčné platformy, která je nechvalně proslulá minimální snahou o propagaci. Přitom je smutnou skutečností, že tito tvůrci by bez streamovacích gigantů neměli šanci rozsáhlé a finančně náročné tituly natočit. Zábavní konglomeráty jdou dnes čím dál více po duševním vlastnictví a touží se zaštítit zvučným jménem filmařských matadorů.

Rozevírající se nůžky mezi tradičním Hollywoodem a stále rostoucí mapou nových hráčů v zábavním průmyslu digitální sféry tvoří jádro desetidílné série Studio. Hned první epizoda detailně popisuje, jak se Martin Scorsese snaží natočit provokativní fresku o hromadné sebevraždě 900 členů kultu vedeného Jimem Jonesem v Johnstownu. Protagonista seriálu, ctižádostivý producent a dlouholetý zaměstnanec fiktivního studia Continental Matt, se slavného režiséra snaží přesvědčit, že to byl vlastně jeho nápad, aby smrtící roli ve snímku hrál nejmenovaný slazený nápoj. Nově uvolněnou pozici šéfa studia dostal právě díky tomu, že slizkému majiteli slíbil produkci filmu o této limonádě. Projekt pochopitelně nevyjde a Matt musí od té chvíle neustále kličkovat a slibovat protichůdné věci různorodým subjektům. A přitom se drží takřka donkichotské snahy produkovat opravdu autorská díla.

Nedosažitelný ideál

Matt v neurotickém a zemitém podání Setha Rogena, jenž se zároveň podílel na produkci, scénáři i režii, vzhlíží k období Nového Hollywoodu na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy mogulští šéfové studií opouštěli zavedené struktury a hledali nové cesty, jak zaujmout diváky. A zároveň mimo jiné soupeřili s popularitou televize. Výsledkem bylo angažování mladých režisérů, mizela dřívější prudérnost, a naopak přicházely neotřelé pohledy na vztahy, tehdejší generaci, násilí či sexualitu. Ale také se rodila nová éra vysokorozpočtových blockbusterů. Inspirace tehdejší dobou se promítá do estetiky a designu budovaného seriálového světa, obraz disponuje symptomatickým zrnem, Matt sbírá dobové automobily, takřka neustále slyšíme jazzovou hudbu.

Na pozici šéfa se Matt vyškrábal především skrze zdánlivě pohodové vystupování a podlézání známým tvářím. Nová zadání jej však nutí k diskonformnímu jednání, poprvé musí stát před nepříjemnými rozhodnutími. Neochvějný obdiv k tvůrčím osobnostem se střetává s požadavky akcionářů. Oběma stranám nelze vyjít vstříc. Hrdina se tak chytá do stále spletitějších sítí lží, dosavadní funkční cesta prodávání iluzí těm nahoře se bortí. Co dělat, když film etablovaného Rona Howarda nestojí za nic? Nebo se ztratí nákladný kotouč filmového pásu? Případně musíte oznámit Martinu Scorsesemu, že jeho film pošlete ke dnu? Být hodným cinefilem už nestačí. Studio vykresluje, jak se kompetence lidí v tomto odvětví odvozují od míry pragmatismu. Těžká, pro někoho likvidační rozhodnutí se musí neustále zaobalovat, ale na jejich povaze to nic nemění. Matt a jeho kolegové jsou v posledku ustrašení pokrytci. Seriál jejich přešlapy dovádí do extrémů, na druhou stranu k nim přistupuje s empatií.

Absence ostrosti

Studio osciluje mezi trefnou satirou a zdařilou situační komedií, publikum udržuje v permanentní tenzi a dusí je trapnými situa­cemi. Zatímco v druhém zmíněném exceluje, satirická rovina postrádá patřičnou ostrost. Jakkoli tvůrci přesně vystihují mnohé soudobé neduhy filmového průmyslu a stále menší prostor pro odvážné snímky, většina epizod končí ve smířlivém duchu. Chybí zde sžíravý přesah Altmanova Hráče (The Player, 1992), z nějž série čerpá nejvíce. Zároveň však nejde o pouhý příspěvek do kategorie milostných dopisů kinematografii. Na to je ve Studiu přítomná dostatečná porce hořkosti a beznaděje. Filmový průmysl je tu líčen jako nezkrotný chaos, který ztrácí diváky a především nemá představu o tom, jaký by mohl být potenciál­ní klíč k úspěšným titulům.

Propagační oddělení spoléhá na přihlouplá krátká videa pro sociální sítě a na spolupráce s influencery, již nemají s prezentovanými díly vůbec nic společného. Jako by tvůrci naznačovali, že kinematografie se brzy stane dinosaurem, reliktem patřícím do muzea, a z její někdejší podoby zbudou jen ozvěny minulých časů. Počínání ústředních postav je posledním vzdorem nelítostné mašinérii. Nejsou však rozhodně žádnými spasiteli. Žijí v sebeklamu, marně se snaží tvořit něco hodnotného v odvětví, které vede samotné mé­­dium do záhuby. Zdánlivě pozitivní zakončení jednotlivých epizod tak vystihují mimo jiné právě snahu hrdinů o chlácholení vlastního ega, že pro výsledek udělali maximum.

Všichni, jimž na umělecké kvalitě filmu záleží, se tu blíží k zhroucení. Chaoticky pokřikují a hasí oheň benzínem. Neurotické „kokainové“ tempo umocňují dlouhé a mistrně inscenované záběry, prudké švenky a konstantní pohyb. Matt neustále pospíchá, nervózně pochoduje po místnosti, utíká před něčím, a přitom ví, že stejně nemá šanci uniknout. Jedna z epizod, v níž se režisérka snaží natočit závěr filmu na jeden dlouhý záběr, je celá realizovaná v jednom záběru. Obdobně sebereflexivních aspektů je Studio plné. Vyšetřování ztraceného kotouče je pojaté jako noirový thriller, včetně obligátního finálního monologu, souboj producenta a novopečené producentky zase působí jako nahánění kočky s myší a navrch jako variace na žánr screwball komedie a na hollywoodské snímky o souboji pohlaví.

Film jako pouhá zábava?

Jednotlivé díly mají strukturu epizody s uzavřeným koncem. Ve prospěch anekdotických situací je upuštěno od delších a psychologicky propracovanějších osobních linií napříč epizodami. I přes množství cinefilních narážek a humoru mířícího na zasvěcené diváky zůstává Studio široce přístupné. Gagy a rapidní dialogové výměny zapůsobí na každého, stejně jako Mattova fyzická nemotornost, ať už spadne ze schodů, nebo si zlomí prst, případně svým ze vzteku zahozeným burritem zapříčiní na place rozsáhlou nehodu. Nejpůsobivější je seriál paradoxně v momentech, kdy Matt opouští známé prostředí. Epizoda, v níž je konfrontován s tím, nakolik je jeho profese relevantní v kontrastu se zdravotníky, patří k těm nejsilnějším a nejvtipnějším vůbec. Dokonale vystihuje, jakým způsobem se veřejnost vnímající filmy jako relax dívá na filmaře, a stejnou měrou také, jak vysoké mínění o sobě filmaři mají.

Studio je svěžím, avšak nikterak novátorským pohledem do vlastních struktur. Nikdy není zcela zřejmé, jaké stanovisko tvůrci vůči průmyslu a sobě samotným zaujímají, tato neukotvenost je však záměrná. Série permanentně rozpolcená mezi minulostí a současností působivě zakonzervovává soudobou, a přitom v lecčem nadčasovou situaci kinematografie. Nejlépe však funguje jako důvtipná komedie odvíjející se rapidním tempem, která potvrzuje talent často podceňovaného Setha Rogena, jenž by se tímto dílem konečně mohl vymanit ze škatulky tvůrce a protagonisty huličských filmů.

Autor je filmový publicista.