Dva osudy v jednom rámu

Prozaici téže generace Jana Šrámková (*1982), která se v posledních letech věnuje literatuře a filmu pro děti, a šéfredaktor měsíčníku Host Jan Němec (*1981) společně podnikli pozoruhodný experiment, nazvaný Byt. V tomto „románu ve dvou“ oba tvůrci zastali svůj vypravěčský part v rámci jednoho příběhu. V jejich novelách se díky sdílenému bytu načas prolnou životní osudy dvou lidí ze zcela odlišného prostředí. Tak neobvyklé formální pojetí už zkraje vyvolává otázky: Co takto koncipovaný román může přinést navíc? Může být jeho dvojjedinost vůbec výhodou?

Z jedné strany

Kniha představuje graficky dokonalý artefakt, zpracování Martiny Peciny naprosto přiléhá autorskému záměru. Na všech úrovních je zrcadlově symetrická, přičemž nejde jen o to, že každá z obou částí je převrácená vzhůru nohama. Obě poloviny mají svůj titul, frontispis a impresum, stejně jako autorské poděkování, tiráž a všechny ostatní náležitosti knižního titulu. Totožný název románu je uveden u každého autora zvlášť z obou stran obálky, liší se jen barvou, tudíž je výhradně na čtenáři, ze které strany začne číst. Tedy zda se nejprve seznámí s vyprávěním Daniela Zacha, anebo Zuzany Laně, protože v tomto ohledu zde neexistuje žádná hierarchie. Nabízí se ještě třetí možnost, totiž střídat při četbě kapitoly obou vyprávěných pásem, čemuž nahrává přibližně stejný rozsah všech kapitol. Nedomnívám se ovšem, že by způsob recepce výrazněji ovlivnil vyznění nebo porozumění románu.

Je zřejmé, že vedle rozsahu kapitol a celého pásma se oba autoři museli domluvit na významných momentech syžetu, jakýchsi uzlových bodech, v nichž se jejich novely prolínají. Nutno ovšem říct, že jich není mnoho a že si vzájemnou spoluprací při rozvíjení svého příběhu ruce příliš nesvázali. Jak taková kooperace konkrétně probíhala, se zřejmě nedozvíme, ale určitě se nejednalo o jednoduchý proces a svůj díl práce zde nutně odvedla redaktorka Kristina Nesvedová. Tato okolnost z hlediska kvality výsledného „produktu“ ovšem nehraje podstatnou roli – stejně tak dodnes nevíme, jak přesně na svých textech spolupracovali bratři Čapkové.

Každopádně Zuzana a Daniel se setkávají ve chvíli, kdy Daniel nabízí svůj vlastní byt v Táboře k pronájmu za poněkud neobvyklých podmínek, totiž výhradně na pracovní dny v týdnu. Mladá matka Zuzana, jež právě opustila manuálně zručného venkovského burana a statek jeho matky, má omezené finanční možnosti, a tak nabídku přijme a na víkendy jezdí s malým Felixem k rodičům. Daniel pracuje v Praze a najímá si byt na Žižkově, tudíž si potřebuje finančně přilepšit. Po smrti matky, jež se stala obětí pandemie covidu, odmítá obývat překrásnou vilu rodičů u řeky Lužnice, jelikož otce, který začíná trpět stařeckou demencí, už odmala nesnáší. Právě Danielův otec, někdejší podnikatel a majitel PR agentury, oba protagonisty sblíží. Zuzana o něj začne v týdnu pečovat na oplátku za to, že Danielovi při prvním setkání zamlčela, že bude v bytě bydlet i se svým ročním synem. Pohřeb Danielova otce je pak vyvrcholením děje i stýkání a potýkání obou hrdinů.

Z druhé strany

Próza nejspíš měla být mimo jiné poctou městu Tábor, které se každoročně na podzim zásluhou festivalu Tabook stává mekkou literárního života. Nezdá se ovšem, že by se autorům podařilo vystihnout genia loci této jedinečné historické aglomerace, naopak zvýznamnění existujícího „hipsterského“ podniku Jednota působí spíše než cokoli jiného jako přímočará reklama.

Přestože prózu nelze číst autobiograficky, zvolená vypravěčská pozice oběma podílníkům náramně svědčí. Daniel představuje povýšeného intelektuála, jehož se netýkají běžné problémy, Zuzana zase poněkud chaotickou, avšak přemýšlivou „divoženku“. Rozdělení na dvě dějově spojitá vyprávění pak může být vnímáno nejen jako originální nápad, ale také jako určitý projev autorské pohodlnosti. Protože napsat prózu „za sebe“, tedy z perspektivy jedné postavy, je nesrovnatelně jednodušší než se pokusit o mnohohlasí. A pokud chtěli autoři nějak zvýraznit genderovou odlišnost, měli by si nejspíš přečíst Guvernantku (1997) Vladimíra Macury, kde to autor v jednotném čísle dovedl k dokonalosti.

Co vlastně Šrámková s Němcem sledují dvojím pohledem na překrývající se fikční svět, k čemu jim zdvojení slouží? Oba přinášejí více či méně věrohodný vnitřní život „své“ postavy, avšak tyto obrazy se téměř nikde nepřekrývají, mají jen společný rám. Jestliže jim tato strategie měla sloužit k podání dvojí perspektivy na tutéž událost či postavu, pak ani zde není co objevovat. Je přece přirozené, že Zuzana vnímá Danielova otce zcela jinak, když jej poznala coby chátrajícího muže hodného soucitu, než jeho syn s nepříliš pěknými vzpomínkami na dětství.

Ve chvíli, kdy si uvědomíme, že obě novely by mohly fungovat zcela samostatně, aniž by podstata jedné z nich byla jakkoliv ochuzena, přestává nápad „románu ve dvou“ dávat smysl. Ve skutečnosti před sebou máme dvě paralelní prózy, které spolu ve výsledku příliš nekomunikují.

Autor je literární historik a kritik.