Mileniál a mileniálka s vlastním bydlením zní jako oxymóron, ale pro mě a moji ženu je to teď realita: s pomocí banky jsme zakoupili dům v Ústeckém kraji a po letech jsme opustili pražskou Letnou. V současnosti se probouzíme za zpěvu ptáků v obci s pětadvaceti čísly popisnými, kde se autobusy otáčejí, protože silnice dál nevede.
Okouzleni romantikou venkova jsme nevěnovali pozornost tomu, že se blíží oslava zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Ráno na Velikonoční pondělí mi manželka ještě v posteli vypráví o svých ponižujících velikonočních zážitcích z teenagerských let a na vrata už tluče první kolednictvo. Koledu samozřejmě nachystanou nemáme, a tak se skrýváme v prvním patře. Necháváme lidi různého věku i pohlaví vyčerpat se boucháním na nezamčená vrátka a voláním: „Koleda, koleda! Jste doma?“ Sledujeme to kradmo oknem a některých je nám až líto. Okolo jedenácté si už s pocitem úlevy hovíme ve vznikajícím obýváku. Vtom se ozve rázné bušení na vchodové dveře. „Jste doma? Haló?“ rozléhá se chodbou v přízemí. Se staženým hrdlem se vydávám vstříc lidem, kteří se nám dobývají do domu. „Děje se něco?“ ptám se bez pozdravu. „Máte tady nějaký ženský?“ ptá se chlapík okolo pětačtyřicítky v doprovodu malé dcerky a manželky. „Pardon, my Velikonoce neslavíme,“ loudím ze sebe a v očích dítěte vidím zklamání. „Vy jste se nově přistěhovali, že jo?“ ptá se hlasitě. „No nic, tak třeba za rok. Mějte se!“
Uvědomujeme si, že před námi stojí zásadní otázky týkající se naší integrace. Budeme se stylizovat do odtažitých „Pražáků“ a zamkneme se před tradicí v domě, nebo postavíme před vraty stánek s koledou, abychom uspokojili touhy koledujících, aniž bychom se s nimi potkali? Anebo budu společně se ženou koledujícím vysvětlovat, že si nepřejeme, aby jí lidé přáli zdraví a plodnost šleháním vrbovými pruty s pentlí? Punc podivínů si ale vysloužíme tak jako tak. Retraumatizace totiž nepřipadá v úvahu.