LP, Silver Rocket 2024
Vypadá to, že českou kytarovou hudbu dlouhodobě pronásledují dva problémy: pro většinu kapel je zvuk buď víceméně indiferentní hmotou, nebo naopak na zvuku stavějí, ale zároveň tíhnou k neinvenční nápodobě západních vzorů. Není to přitom jen věc stylu, ale i vztahování se k dějinám žánru: jedni jako by žili mimo historii, v jakési časové bublině, druzí zase až příliš ochotně opouštějí časoprostor, jehož jsou součástí. Tvorbu skupiny Planety, zformované okolo filosofa, překladatele a básníka Ondřeje Krochmalného (který vystupuje pod nickem Orel), můžeme vidět v rámci uvedeného dilematu. Nahrávky této formace vždy svědčily o fascinaci noiserockovými a postpunkovými kapelami, byť inklinaci k angloamerické nezávislé scéně vyvažují Krochmalného poetické texty. Důležitější ovšem je, že Planety nevyvolávají dojem, že se chtějí vyrovnat některému ze svých vzorů, ať už hudebních, nebo básnických. Na novém albu Máme ruce hluboko ve vodách spíše hledají vlastní cestu a snaží se v dávno zavedeném indie zvuku vytvořit něco osobitého a snad i současného. Možná není náhoda, že se Krochmalný coby badatel zaměřuje právě na tradici moderního a postmoderního francouzského myšlení. Ví, že jedinečné není spojeno se zcela novým tvarem, nýbrž vyvstává z opakování – tedy za předpokladu, že do variací vstoupí experimentování nebo hra. Přestože se Planety lecčemu podobají a jejich projev může někdy působit hladce až nevýrazně, mezi stopami podobností nakonec přece jen najdeme něco nového.