Tenhleten rok, rok pětadvacet

V roce 1965 vyšly Ostře sledované vlaky – novela tehdy čím dál populárnějšího Bohumila Hrabala a možná nejznámější dílo české kultury zasazené do doby konce druhé světové války. Tehdejší společnost od něj dělilo dvacet let, tedy necelá jedna generace. Hned rok nato šla do kin adaptace v režii Jiřího Menzela. Film se povedl, dokonce získal Oscara, ale zároveň stál na počátku tendence, která v Hrabalově díle tlumí vše propastné ve prospěch laskavosti. Nicméně je pravda, že sám Hrabal proti vyznění snímku nic nenamítal.

Orazítkovaný zadek telegrafistky Zdeničky si vybaví snad každý divák, i kdyby si z filmu nepamatoval nic jiného. Svým způsobem je to v pořádku, ne nadarmo bývá občas hrabalovské univerzum označováno jako „panerotické“. A třebaže v novele oproti filmu není scéna s razítky tak výrazná, dává smysl z ní vyjít i při zamyšlení nad Hrabalovým textem. Zdůraznil bych tu dva momenty: za prvé jde o milostnou hru zaměstnance a zaměstnankyně státních drah ve služebních prostorách, v pracovní době a za použití služebních pomůcek. A za druhé: státní dráhy nejsou československé, ale protektorátní „českomoravské“, podřízené těm říšským. Erotika je tu s železnicí spjata stejně těsně jako odboj i konformita.

Byla to železnice, co mě po letech odkladů přimělo k pozornějšímu čtení Hrabala. A když jsem postupně zjišťoval, co kdo napsal o Ostře sledovaných vlacích, všiml jsem si, že se vlastně nikdo příliš nepozastavil nad samotnými vlaky. Literární vědci rozebrali přední železniční dílo české literatury z různých naratologických perspektiv, ale na vlaky je ještě potřeba doostřit.

Pravidla železničního světa

„Tenhleten rok, rok pětačtyřicet,“ začíná Hrabalův text, „Němci už neovládli prostor nad naším městečkem. Natožpak nad celou krajinou, zemí. Hloubkaři narušili dopravu tak, že ranní vlaky jezdily v poledne, polední večer a večerní za noci, takže se někdy stalo, že odpolední vlak přijel podle jízdního řádu na minutu včas, ale to bylo tím, že to byl čtyři hodiny opožděný dopolední osobák.“ Železnice vstupuje do textu hned ve třetí větě a rovnou se stává mírou věcí: vymknutá situace v okupované zemi se pozná tak, že vlaky nejezdí včas – buď nedodržují jízdní řád, a pokud se zdá, že ano, jsou to jiné vlaky (a o to je vše zrádnější). Nacističtí okupanti přestávají ovládat prostor, ale projevuje se to v čase: rozvratem jízdního řádu, jehož úlohu lze v Ostře sledovaných vlacích jen stěží přecenit. Jízdní řád strukturuje jednání postav a zároveň je výrazem železnice jakožto systému. Jeho narušení tak odkazuje zpět k pravidlům železničního světa, k nimž se vypravěč Miloš Hrma, toho času výpravčí v zácviku, může upnout:

„Zítra už budu stát u dvojkolejné trati v mé staničce, kde všechny vlaky jedoucí od západu k východu budou podle jízdního řádu označeny lichými čísly, vlaky potom jedoucí od východu k západu čísly sudými. Budu zase po třech měsících řídit dopravu, budu zase na nádraží, kterým procházejí dvě hlavní koleje, a ta průběžná kolej od západu k východu má číslo jedna a ta druhá průběžná kolej od východu k západu má číslo dvě…“ Takovéto „insiderské“ pasáže ukazují, že železnice má svá vlastní pravidla, laikovi často nesrozumitelná, a že je jakýmsi autonomním světem ve světě – dostatečně komplexním na to, aby literárně fungoval jako samostatné prostředí.

Řeka a vlak

Děj novely až na výjimky neopouští mikrokosmos železniční stanice a jejího nejbližšího okolí. Na železnici se odehrávají všechny významné události – Milošovo milostné zasvěcení, cesta za pokusem o sebevraždu i závěrečný akt odboje, jenž zneškodní muniční vlak, ale hrdina zasažený nepřátelskou kulkou umírá v příkopu u trati. Hlavní postavy jsou železničáři a železničářky – výpravčí v zácviku Miloš Hrma, jeho profesně i eroticky zkušenější kolega Hubička, přednosta stanice, konduktérka Máša, telegrafistka ­Zdenička Svatá –, ale i ty vedlejší vždy s železnicí nějak souvisejí, ať už je to partyzánka Viktoria ­Freie, nebo nacističtí vojáci. Dokonce i hraběnka, aby se vůbec dostala do vyprávění, musí na koni docválat na nádraží. A milostné zasvěcení novopečeného železničáře Miloše Hrmy se musí podřídit podmínkám souběžné iniciace – té nádražácké. Ztráta panictví s Viktorií Freie na kanapi pana přednosty se musí stihnout mezi služebními povinnostmi. Hodiny v dopravní kanceláři sice „krásně bijou“, ale nic naplat, čas odměřují neúprosně a ke stanici se blíží vlak naložený municí.

Filmová verze Ostře sledovaných vlaků se natáčela v Loděnici, na malebné lokálce v kopcích mezi Berounem a Rudnou u Prahy. Myslím si, že tím přispěla k romantizujícímu, „zdomácňujícímu“ obrazu české železnice, jaký najdeme už u Karla Čapka („staničky navléknuté na kolejích jako klokočové zrno na růženci“). Po takové trati by ale žádná „rychlíková raketa“ nejezdila. Stanici Kostomlaty nad Labem, kde Hrabal koncem války sloužil, bychom sice z novely nejspíš nepoznali, ale po železniční stránce její popis odpovídá. I když má ospalou atmosféru, pořád jde o nádraží na jedné z nejdůležitějších tratí protektorátu. Sám Hrabal ale jako by její význam maskoval svým vršením zdrobnělin a vypravěčskou perspektivou naivního mladíka.

Ostře sledované vlaky ale mají ještě jeden železniční rozměr, a tím je osudovost. Představa osudu jako rozjetého vlaku, jehož chod se nedá ovlivnit – anebo osudu jako železniční trati –, se časem stala součástí kolektivního imaginária a rozšířila se i v populární kultuře. A železničář Miloš Hrma je zároveň jednou z mála Hrabalových postav, o nichž se dá říct, že naplňují svůj osud. Celá novela je na hrabalovské poměry nezvykle epická, a jak napsal Jiří Pelán, představuje v autorově tvorbě „naprosto solitérní pokus o zápletkovou konstrukci“. Sám bych to charakterizoval tak, že Ostře sledované vlaky se mají ke zbytku Hrabalova díla jako jeho domovská trať Nymburk – Lysá nad Labem k Labi: zatímco další prózy se meandrovitě valí jako řeka rovinou, železniční novela neodvratně směřuje přímo k vytyčenému cíli – jako vlak.

Květnová revoluce

Důležitým prvkem Hrabalovy poetiky je sbližování protikladů, obrušování hran nejrůznějších vyhrocených opozic. Proto například umírající Hrma vidí mrtvého německého vojáka jako někoho, s kým by se v civilu mohl kamarádit. Ze stejných důvodů se také může na první pohled jevit idylicky i to, co idylické není – ať už jde o železnici, nebo o protektorát. I když pan přednosta chová holuby („koťátka moje májový“) a jeho podřízení koukají, jak by se potěšili, stanicí projíždějí vlaky plné zubožených lidských i zvířecích těl. Stále čteme tragický příběh o protinacistickém odboji, a relativizace nikdy nejde tak daleko, aby nebylo jasné, kdo je agresor.

Domnívám se, že právě skrze železnici jako samostatný „svět ve světě“ Hrabal dokázal ve zkratce vystihnout povahu protektorátu. Železniční systém je v něm uzurpován okupantem a podřízen vyšším zájmům Říše, ale přitom nepřestává plnit i běžné civilní funkce. Železničáři mu slouží jako kolečka v soustrojí, ale ne bezezbytku – někdy se zmůžou na pasivní rezistenci, někdy i na akt odboje, zatímco jiní více či méně kolaborují, a přitom jsou všichni zaměstnáni i svými soukromými životy, touhami a zálibami.

V Ostře sledovaných vlacích tušíme blízký konec války, ale Miloš Hrma se ho nedožije. V předobrazu této novely, málo známé „existenciální povídce“ Kain z roku 1949, je to jinak – mladý železničář neumírá v odboji, ale až těsně po osvobození a vlastně zbytečně. V další verzi příběhu, zahrnuté do svazku Morytáty a legendy (1968), se květnovým dnům roku 1945 dokonce říká „revoluce“, a Květnový morytát z téže knihy začíná zprávou, že „Rusové jsou u Mladé Boleslavi, a tak se strhávaly německé nápisy a železničáři vyhlásili stávku“. Letošní osmdesáté výročí konce války je ale nutně poznamenané tím, že o kus dál na východ jsou dnes Rusové v pozici Němců.

Myslím na železničáře z Ukrajiny. Ukrajinci se brání právě tomu, aby se z jejich země stal protektorát, který se následně rozplyne v Říši. Přes hranici mezi svobodnou a okupovanou částí země dnes žádný vlak neprojede, tratě a nádraží byly zničeny. Ale co ukrajinské stanice za frontou, jako je Melitopol, Jasynuvata, Volnovacha? Tam vlaky jezdí, jsou součástí ruské válečné logistiky, a nejspíš jim musí sloužit i ukrajinští nádražáci, kteří zůstali na místě. Možná, že by někdo z nich při pohledu na ruské vojáky rád řekl totéž, co Hrabalův vlakvedoucí, když viděl vlak zbědovaných Němců: „Měli jste sedět doma, na prdeli.“ Jenže novela těmito slovy končí, zatímco válka pokračuje už čtvrtý rok.

Tenhleten rok, rok pětadvacet…

Text částečně vychází z příspěvku předneseného na konferenci Bohumil Hrabal neidylický 26. dubna 2024 v Nymburce.