V nové sbírce Radka Fridricha Škrapové pole se rýsuje hranice dvou poetik. První polovina knihy představuje verše podnětné, i když někdy až příliš snadné. Následně se básník „hadích snů a sudetských souvratí“ oddává poněkud samoúčelné, ale uspokojivé hře s výroky vybranými z cizích děl a oživuje postavy z učebnic němčiny.
Jak číst sbírku básní složenou ze čtyř odlišných oddílů? Máme mezi nimi hledat spojitost, nebo je považovat za svébytné cykly, které se autor rozhodl z blíže neurčeného důvodu vydat v jednom svazku? Škrapové pole Radka Fridricha provází autorská poznámka, která osvětluje, kdy a jak oddíly vznikaly. Ani tyto údaje, ani poněkud deklasující označení „řadová sbírka“, které čteme v anotaci, však odpověď na shora položené otázky nedávají. Máme tedy ocenit autorovu všestrannost? Nebo Fridrich prostě psal a psal… a potom dopsal autorskou poznámku, aby případné námitky proti nezřízenému psaní zmírnil? Možná sbírku v dané podobě předložil veřejnosti v bezelstném očekávání, že mu někdo řekne, co vlastně napsal? Anebo zavelel nakladatel, vyžádal si od autora počet a kdosi pak v anotaci opsal kompozici sbírky bezradnou větou „básník čtyřikrát jinak, ale pokaždé svůj“? Samé otázky. A mají vůbec smysl?
Fridrich starý
První oddíl, nazvaný Ten s ptačí …
