Východočeské divadlo Pardubice, psáno z premiéry 10. 5. 2025
Po hororově laděné próze Červotoč z pera Layly Martínez, uvedené v adaptaci na začátku letošní sezóny v ústeckém Činoherním studiu, sáhla mladá divadelní režisérka Eliška Říhová po dalším španělsky píšícím spisovateli. Pro autorskou inscenaci, jejímž leitmotivem je umění vycpávání zvířat, se inspirovala magickorealistickým románem Gabriela Garcíi Márqueze Podzim patriarchy. Do nesnadno uchopitelného příběhu o diktátorovi, který za pomoci dvojníka finguje svou vlastní smrt, přidala postavu jezevce. Tajuplné zvíře si začne svého páníčka postupně podmaňovat. Herec s přilepeným implantátem spojujícím vnější okraj obočí se špičkou nosu, připomíná nejen malou lesní šelmu, ale také upíra – bytost, jež podle tradičních vyobrazení vládne lidskému podvědomí. Právě těžko postižitelnou dynamiku vztahů jak mezi lidmi, tak mezi složkami naší psýché bychom mohli označit za hlavní téma zhruba hodinu trvající inscenace, která sází zejména na silné symbolické obrazy a hutnou jevištní atmosféru. Říhové nelze upřít autorskou odvahu a režijní zručnost, s níž k nesnadné látce přistoupila. Při sledování představení jsem se však nemohl zbavit pocitu, že mi neustále cosi uniká. Ať už jsou to nejasné vztahy mezi čtveřicí příbuzných, nebo leitmotiv taxidermie (a jeho souvislost s šicím strojem umístěným v popředí jeviště). Přesto Volání rodu nechci odmítnout jako pouhé líbivě naaranžované prázdno. Špatně sešité švy inscenace spíš odhalují tvůrčí nerozhodnost, jakými symboly divadelní hru vycpat.