„Bylo to v Megaře, předměstí Kartága, v zahradách Hamilkarových,“ zní první věta Flaubertova románu Salambo. Nevím, jestli je to literární nerdství, nebo spíš snobství, ale když to zrovna jde, rád si vezmu knihu na místo, kde se odehrává. A tak jsem se do románu o povstání žoldnéřů po první punské válce začetl v rozvalinách Kartága – moc daleko jsem se ale nedostal, areál zavírá už v 17 hodin. Flaubert začal v roce 1857 psát Salambo i proto, aby přišel na jiné myšlenky po Paní Bovaryové, která se protivila dobové morálce a dostala ho až k soudu. I když ale příběh nevěrné ženy končí tragicky, v kartaginském románu je tragické úplně všechno a mrtví se počítají na desítky tisíc. Kartágo je tu vylíčeno jako zpupné vykořisťovatelské impérium, zástupy žoldnéřů z celého starověkého Středomoří zase jako cháska vyděděnců, která je ve strašných řežích vybita do posledního.
Když Kartágo zavře brány za posledními turisty, člověk se octne zpátky v tuniské přítomnosti, hned vedle komplexu prezidentského paláce – hlava státu totiž nesídlí v sousedním Tunisu, ale v centru starodávné moci. Od roku 2019 úřaduje v paláci Kaís Saíd, někdejší profesor práva, známý pod přezdívkou Robocop, a postupně vede zemi zpátky k diktatuře. Tunisko, v němž před čtrnácti lety začalo sebeupálením mladého prodavače Muhammada Buazízího arabské jaro, je zároveň jedinou zemí, která si v tehdejších protestech vymohla demokracii. Saíd si ale prosadil novou ústavu s většími pravomocemi prezidenta, zaútočil na nezávislost soudnictví, neustále prodlužuje výjimečný stav a ve vykonstruovaných procesech posílá za mříže desítky svých oponentů – zatím poslední várku odbavil v dubnu. Demonstrace na Prvního máje sice proběhly, ale nic nezměnily. A Evropské unii je to vcelku jedno, dokud Tunisko zadržuje podstatnou část migrantů.
Je hořké číst si román o starověkém Kartágu na pozadí takových událostí. Jako by každá moc existovala jen proto, aby tuhla a obracela proti sobě hněv, který nakonec vyzní naprázdno.