Nejbohatší čeští podnikatelé v poslední době skupují tuzemské fotbalové kluby. Zdá se dokonce, že nastává nová éra českého fotbalového kapitalismu. Co stojí za tímto trendem a jak se podepisuje na nejpopulárnějším sportu v tuzemsku?
Pavel Tykač mluvil o přestavbě stadionu v Edenu i za cenu jeho zbourání. Foto Tam Nugent (CC BY -SA 4.0)
„Tohle je bomba. Na tohle jsme se všichni těšili. Ale to, že je Slavia správná investice, to jsem věděl už předtím,“ rozplýval se na konci dubna v Olomouci Pavel Tykač. Aktuálně čtvrtý nejbohatší Čech na utkání přiletěl helikoptérou a následně – pouhý rok a půl po koupi vršovického klubu od čínských majitelů – zde oslavil vítězství v české fotbalové lize. Navíc se může těšit z účasti Slavie ve štědře honorované Lize mistrů v následující sezóně. Není divu, že v euforii nahlas zvažoval, že si cestu zpátky zpestří oslavami se svými podřízenými ve vlaku.
Tykač v mnoha ohledech zosobňuje aktuální stav fotbalu. Ač jsou fotbalové kluby svou historií provázány s místem, kde se nachází domovský stadion, a s regionem, odkud pochází nejvíce fanoušků, přece jen se jedná o zboží, které podléhá tržní logice. Ostatně Tykač komentoval dvoumiliardovou transakci slovy: „Když kupujete tričko, auto nebo fotbalový klub, rozhodujete se podle toho, jak se vám líbí.“ V přímém přenosu tak sledujeme další fázi komercionalizace sportu. Možnost komodifikovat hráče a kluby, tedy zacházet s nimi jako s volně prodejnými artikly, souzní s ekonomickou realitou přítomnou v celé společnosti. Z vlastnictví fotbalového klubu se u nás v posledních dvou letech stala reprezentace luxusu a společenského postavení.
Na vrcholu elity
Není přehnané v této souvislosti mluvit o nové éře tuzemského fotbalového kapitalismu. V devadesátých letech se vše odvíjelo v duchu privatizace, kdy novými vlastníky klubů byli v drtivé většině podnikatelé přebírající někdejší státní podniky a žijící ze zdánlivě nevyčerpatelných bankovních úvěrů. Tato etapa, spojená i s výraznými fotbalovými úspěchy na mezinárodní scéně, v novém tisíciletí skončila insolvencemi, bankroty a také zatýkáním majitelů za hospodářskou kriminalitu. Symbolickým završením bylo zatčení Františka Chvalovského, šéfa českého fotbalového svazu a majitele prvoligových Blšan, těsně před odletem s fotbalovou reprezentací do Makedonie v únoru 2001.
Následující dvě dekády charakterizovala především úzká provázanost mezi soukromými majiteli a veřejným sektorem, byť se některé kluby pokoušely fungovat jako firmy, jejichž zisky se odvíjejí od úspěchů v evropských pohárech a prodejů hráčů bohatším týmům (za všechny připomeňme plzeňskou Viktorii). V praxi ale kluby získávají státní finance určené mládeži a dotace z lokálních veřejných zdrojů. Výraznou výjimkou byl Daniel Křetínský, miliardář s vášní pro fotbal. Jeho každoroční ztráty – někdy i v řádu stamilionů korun – vyvolávaly neodbytnou otázku: proč mají podnikatelé, kteří dosahují miliardových zisků, zájem právě o ztrátovou položku v podobě lidí honících po trávníku balon vyrobený někde v jihovýchodní Asii?
Odpovědi můžeme hledat při pohledu na současnou vlnu nákupů českých klubů. Tykačův vstup do fotbalového byznysu lze chápat jako podtržení pozice Křetínského, v současnosti majitele pražské Sparty. Vlastnit jeden z pražských velkoklubů s miliardovým rozpočtem ročně je evidentně stvrzením postavení na vrcholu majetkové elity. Ostatně už sama skutečnost, že vlastníky obou pražských „es“ jsou nejbohatší lidé v Česku, nevyhnutelně vytváří magnetické pole přitahující všechny, kdo mají zálusk si místo mezi smetánkou koupit. Sebeprezentace se ale může snadno proměnit ve frašku – například podnikatel Ondřej Kania s velkou pompou majetkově ovládl Liberec, ale následně musel přiznat, že silná prohlášení o účasti v evropských pohárech byla spíše produktem marketingu než reálných možností týmu. Ostatně ambice provázejí i novopečené vlastníky druholigových týmů, jak ukazují oba brněnské kluby, které se pohybují uprostřed tabulky nižší soutěže. V případě Igora Faita a jeho koupě periferní Líšně navíc hrála podstatnou roli také snaha zajistit synovi účast v nejvyšší soutěži.
Nulový odpor
Uvedené příklady by ale neměly zastřít fakt, že jde pořád o kapitalismus, i když v kopačkách. Ostatně slovo „investice“ zaznělo už v úvodní citaci. Fotbalové prostředí představuje ideální místo pro akumulaci kapitálu. Za prouděním arabských petrodolarů do evropských klubů stojí předpoklad, že rostoucí příjmy z televizních a sponzorských práv časem navýší jejich cenu na několikanásobek. Navíc se skrze tento typ vlastnictví dá dostat k výhodným pozemkům v zastavěných centrech měst. Křetínský tak buduje na Strahově národní stadion, kde bude hrát své domácí zápasy Sparta, takže její majitel po zbourání původního „svatostánku“ na Letné získá luxusní stavební pozemek v jedné z nejdražších částí Prahy. A Tykač mluvil o přestavbě stadionu v Edenu i za cenu jeho zbourání. Paradoxně by tak šel k zemi aktuálně nejmodernější fotbalový stadion v Česku.
Pokud je v rámci celosvětové tendence skupovat fotbalové kluby něco typického pro české prostředí, je to nulový odpor zdejší veřejnosti. V Anglii se fanoušci tradičních klubů považují za jejich morální vlastníky a podle toho se i chovají. V Německu dokonce platí pravidlo polovičního vlastnictví klubu fanouškovským družstvem a také zde proběhly úspěšné protesty fotbalových diváků proti vstupu nového ligového sponzora. V Česku jsou však bohatí majitelé nekriticky vítáni. Někteří fanoušci si od nich slibují rychlý sportovní úspěch týmu, hráči zase doufají v navýšení výdělků. Noví vlastníci si zase kupují přízeň statisíců obyvatel a zlepšují obraz svého podnikání, kterým nezřídka poškozují životní prostředí. I sparťanští ultras loni při oslavách titulu skandovali Křetínského jméno a vítali ho ovacemi. Sledujeme tak nekritickou radost z přílivu kapitálu, i když to ve výsledku znamená popření účasti na demokratickém spolurozhodování hráčů i fanoušků o směřování jejich klubu.
Autor je sociolog.