Ukrajinský spisovatel Myroslav Lajuk přijel v lednu do Prahy, aby tu pokřtil český překlad své knihy Bachmut. Při té příležitosti jsme se ho zeptali, proč začal místo poezie psát reportáže, jaká jsou úskalí novinářské práce na frontě a proč by se mělo více mluvit o pozapomenutých jménech ukrajinské kultury.
Jste básník, prozaik a pedagog, ale po plošné ruské invazi na Ukrajinu jste začal psát reportáže a publicistické texty. Proč?
Trochu to přiblížím. V červnu 2023 Rusové vyhodili do vzduchu hráz Kachovské přehrady. Voda zatopila rozsáhlá území a vyplavila spoustu lidí. Trvalo to několik dní. A pak přišel šestý den – šestý den potopy… A tady musím říct, co je pro mě poezie: nejvyšší úroveň jazyka. Subtilněji a nadčasověji než prostřednictvím poezie se člověk vyjádřit nedokáže. Poezie, to jsou především zachycené emoce. Snažil jsem se své emoce zachycovat, ale když jsem pak napsané řádky četl, pochopil jsem, že jsem jako básník bezmocný. Že to, co píšu, ztratilo jakýkoli význam.
Protože mám určité kulturní zázemí, cítím tlak historického kontextu. Vnímal jsem například, jak se aktualizoval Adornův výrok, že po Osvětimi nelze psát poezii. Mluvil jsem se spoustou lidí, kteří hodně čtou, a všichni mi říkali, že po zahájení ruské invaze číst přestali. Ke čtení se vrátili …
