Ilustrace Vít Svoboda
Když se v imaginaci S. K. Neumanna náhle pootevřela nebesa nad Hanibalem Cerwellem, černým topičem na říčním parníku, který studoval soukromě etnologii, a Terezií Smithovou, černou stenotypistkou ve filiálce Vacuum Oil, spatřili a uslyšeli černé anděly, kterak zpívají sladké blues.
Když se nebesa pootevřela po zvolení americkým prezidentem nad Donaldem Trumpem, který – troufám si tvrdit – soukromě ani jinak etnologii nestudoval, spatřil čínské anděly zkázy a oznámil úmysl vystavět na obloze Zlatý chrám. Tento projekt protiraketové obrany oživuje kontroverzní, desítky let starou iniciativu reaganovských Star Wars a její výstavba by zásadně narušila stávající normy ve vesmíru a změnila vztahy mezi světovými mocnostmi.
Trump zřejmě tento systém rozsáhlé sítě satelitů a zbraní na oběžné dráze Země, která má stát 175 miliard dolarů, nikdy nepostaví. Na rozdíl od Reagana, který v březnu 1983 oznámil financování výzkumu technologií, které by byly pro takový systém zapotřebí, Trump zatím – kopaje do předních univerzit a principů akademických svobod – zdá se americké výzkumné kapacity spíše rozvrací.
Už jen ohlášení ideje Zlatého chrámu, který by de facto zničil konstrukci jaderného odstrašení, dává ale signál ke stupňování militarizace vesmíru. Jaderné odstrašení a doktrína vzájemného zaručeného zničení představují jeden z mála v současnosti funkčních prvků mezinárodního řádu. Jakkoliv je tento řád, který se upevnil jako výsledek druhé světové války a odráží realitu války studené, nevyhovující situaci současného světa a jistě si zaslouží renegociovat, současná americká administrativa ho chce spíše bez náhrady rozvrátit. A to právě v době, ve které nové technologie a každodenní planetární komplexita vyžadují více než kdy dříve mezinárodní správu, regulaci a pravidla vládnutí.
Na jednu stranu je Zlatý chrám další z prvků skládanky amerického izolacionismu, ke kterému se nová administrativa ve Spojených státech amerických přihlásila. Vystoupení ze Světové zdravotnické organizace, odstoupení od Pařížské klimatické dohody. Zlatý chrám představuje mocně nafouknutou analogii prepperských podzemních palácových krytů, které si už pro „své lidi“ vystavěli mnozí z řad americké hyperoligarchie, jež se nyní k Trumpovi přimkla. O co lépe umožní tyto speciální bunkry přežít vyvoleným v rozvráceném světě klimatické, epidemické, válečné či jiné katastrofy, o to menší mají tyto elity zájem takové katastrofy odvrátit.
Trumpův izolacionismus je zároveň i verzí mimoplanetárního imperialismu. Vize bezpečného nebe nad Spojenými státy se kombinuje s neomalenou expanzí do vesmíru. Nebesa přestávají být tím, co pozemšťany v různých smyslech toho slova přesahuje, a stávají se dalším z prostorů pro těžbu zdrojů, které je možné za pomoci nových (muskovských) technologií dobývat.
Podobně je tomu u Trumpa a jeho suity i s Arktidou. Myslím, že není přesné označovat trumpismus za klimaskeptický. Naopak, Trump bere podle všeho klimatickou změnu velmi vážně, a to jako příležitost k exploataci území, která až dodnes chránily nezlomné tuny ledu, na něž nestačila ani sebesofistikovanější technika. Tání uvolňuje nové zdroje, nové možnosti expanze. Drill, baby, drill.
Jaké nebe se v této nové geopolitické a kosmopolitické situaci otevírá nad Evropou? Jakkoli se zdá, že napříč kontinentem převládá všeobecné zděšení Trumpem, až příliš snadno jsme v mnoha ohledech přijali trumpovsko-vanceovské vidění Evropy jako bezbranné, ospalé a bezvýznamné části světa, kterou z trajektorie úpadku může vyvést pouze masivní zbrojení, deregulace, staronová automobilita a obnova růstu HDP.
Každý, kdo se dnes tváří, že má jednoduché a jednoznačné odpovědi na to, čím může a má Evropa být, měl by nám být více než podezřelý. Musíme vynalézat nové odpovědi a formy života. Neměli bychom ale de facto přistoupit na trumpovský rozvrh světa a nechat si vzít smysl pro určitou melancholii, studium etnologie a podobných údajně neužitečných oborů či čtení básní v ospalém světle při západu slunce. Možná je lepší upadat s básnictvem než se stávat vítězi s kapitány zbrojařského a těžařského průmyslu.
Autorka je socioložka.