Přeložila Dagmar Hartlová
Bourdon 2024, 167 s.
Sedmdesátiletý lesník a předseda mysliveckého spolku Ulf jednoho zimního rána spatří v lese vlka samotáře, jehož majestátní přirozenost mu zcela promění život: „Zahlédl jsem ho a můj život přestal být obyčejný. Začal jsem zpochybňovat své důvody. Důvod proč zabíjet. Důvod proč kácet les podle plánů.“ Novela švédské spisovatelky zachycuje niterný přerod hlavního hrdiny, který přehodnocuje svůj dosavadní život, čelí angině pectoris a po nocích běhá „v kůži vlka“ mimo svět dobývaný lidskými stereotypy, v bezprostřední realitě, jejíž podstata není redukována do slov. Pojednává se tu ale také o lásce a soužití dvou starých lidí, o obyčejném a nelehkém žití uprostřed venkovské komunity a rovněž o paměti a vzpomínání na konci života, protože „paměť je zvláštní, ano, přímo děsivá. Stará hromada mrtvých kostí a slov, které mohou kdykoliv povstat a ožít.“ Zásadní je Ulfovo uvědomění, které se týká kořistnické povahy lidského druhu. Starý muž vzpomíná na proměnu lesního hospodářství, vysušování rašeliny, holoseče, zavádění chemických postřiků a mechanizace ničící přirozenou skladbu lesa. Popisuje, jak se z přírody stal monokulturní prostor průmyslové výroby dřeva, doslova „mrtvý les“, protože „hospodářský smrkový les nic jiného není“. K ekologickým úvahám o lesích, zvířatech a změně klimatu autorka ještě na posledních stránkách knihy přidá detektivní zápletku. Ta se sice týká „jen“ pytlačení, ovšem svým přesahem nemá daleko k vraždě. V kůži vlka je kniha plná lesa, klidu a smutku.