Přeložil Jiří Podolský
Dokořán 2025, 173 s.
Ačkoliv existenci černých děr vědci předpověděli už zhruba před sto lety, teprve nedávno se podařilo tento vesmírný objekt zachytit okem kamery. Jak asi víte z nejrůznějších vědeckofantastických příběhů, jedná se o hmotu tak hustou, že pohlcuje veškeré částice nacházející se v jejím okolí. Co se ale s černou dírou stane, až nadejde její konec? Tomuto teoretickému jevu se věnuje italský fyzik Carlo Rovelli ve své poslední knize, která letos vyšla také v češtině. Z pohledu lidského pozorovatele hmota postupně proudí do nitra zhroucené hvězdy na dně černé díry. Rovelli tuto cestu popisuje jako dlouhý zužující se trychtýř. Vše, co černá díra pohltí, se přitom smrští vlivem obrovské gravitace. Jak ale vědec upozorňuje, mezi nejmenšími částicemi stále zůstává zachována takzvaná Planckova délka, takže hmota je i zde zrnitá. Rovelli je přesvědčen, že se z černé díry – pokud se tedy působením Hawkingova záření v nepředstavitelně dlouhém čase nevypaří – hmota může za pomoci kvantového tunelování „protunelovat“ ven a vytvořit úkaz, který nazývá bílá díra. Ta se od té černé liší především tím, že místo toho, aby hmotu vtahovala, chrlí ji ze sebe ven. I vzhledem k tomu, že by oba vesmírné objekty měly vypadat dost podobně, je těžké odhadnout, zda se někdy podaří existenci bílých děr potvrdit. Musíme se proto zatím spokojit pouze s velkolepou představou těchto obřích chrličů hmoty – a s autorovým poutavým výkladem, proloženým mimo jiné citacemi z Danteho Božské komedie.