Na přelomu května a června jsem zavítal do Toruně na Mezinárodní divadelní festival Kontakt. U našich severních sousedů zrovna probíhalo druhé kolo prezidentských voleb. Jelikož oba levicoví kandidáti Adrian Zandberg a Magdalena Biejat v prvním kole skončili až na šestém, respektive sedmém místě, dalo se očekávat, že návštěvníci festivalu shodně volili „menší zlo“ – kandidáta za Občanskou platformu Rafała Trzaskowského. Během večerního představení Ophelia’s Got Talent bylo možné sledovat, jak část publika netrpělivě aktualizuje stránku Gazety Wyborczé s průběžnými výsledky. A těsně před usnutím mi na telefonu cinkla notifikace od Guardianu: „Podle exit pollu v Polsku zvítězí liberální kandidát!“
Když jsem ale ráno dorazil na snídani do hotelového bufetu, z tváří hostů mlčky přežvykujících tousty s míchanými vajíčky a usrkávajících kafe šlo vyčíst, že se někde stala chyba. Chvíli nato jsem se na webu Krytyky Polityczné dozvěděl, že o necelé procento hlasů vyhrál protikandidát Karol Nawrocki. „Odkud já jen tyhle protáhlý ksichty znám?“ přemýšlel jsem, když jsem se vracel zpátky do pokoje.
Nebylo to poprvé, co jsem se účastnil podobné kulturní akce v době voleb. Alespoň dvakrát jsem slavil „svátek demokracie“ na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Vzpomínám si třeba na volby do poslanecké sněmovny v roce 2017, které s přehledem vyhrálo hnutí ANO – nejspíš jsem taky během projekcí po očku sledoval volební studio ČT24. Jako všichni v mém okolí jsem volil Zelené, kteří tehdy nepřekonali ani jedenapůlprocentní hranici. Stranu pod vedením Matěje Stropnického se tehdy rozhodlo podpořit zhruba 76 tisíc občanů. A vsadil bych se, že ji volila i podstatná část festivalového publika. „Odkud já ty protáhlý ksichty znám?“ říkal jsem si, když jsem v koupelně bral do ruky kartáček, abych si vyčistil zuby. A pak mi to docvaklo. Jednomu z nich jsem civěl přímo do očí.