Jako jedinci stále více žijeme okamžikem, v němž se minulé a budoucí stírá v intenzitě přítomného. Skutečnost rovná se sebeprožitek. Společenská realita v důsledku přestává být jednak spravedlivá, jednak společná. Proč zpomalit při souzení zločinu, na své pražské přednášce vysvětlil německý teoretik práva Rainer Maria Kiesow.
Ví se, že akcelerovaná společnost má akcelerované názory. A prožívá je intenzivněji než kdy dříve. Žijeme bergsonovský čas, la durée bergsonienne, tedy čas individuálního trvání, prožitek, který temporalizuje. S přihlédnutím k francouzskému historikovi Fernandu Braudelovi se zdá, že la longue durée, čas dlouhého trvání, který čeká, než se vysloví k tomu, co prožíváme, naopak ze zrychleného světa mizí. Jako by délka lidského života byla pro longue durée příliš krátká a události ve světě příliš rychlé, než aby bylo možné takové „zdržené“ trvání přijmout za vlastní časový a morální základ. Anebo přece?
Čas jako prožitek
Esejem Čas a svoboda (1888, česky 1947) francouzského filosofa Henriho Bergsona prochází kritika vědeckých teorií i proustovské inspirace spojené s vnitřními světy. Ústřední pojem trvání znamená kvalitativní proměnu subjektivních stavů, jež jsou neslučitelné s kvantifikačními prostředky „vědeckého“ času. Bergson kritizuje pozitivistické …
