O radikálním škrtání v textech a nekompromisním vztahu k psaní jsme na letošním festivalu Svět knihy mluvili s polskou prozaičkou Zytou Rudzkou, jejíž román Jen zubatí se smějou loni vyšel v českém překladu. Proč její hrdinky bývají otravné a nepříjemné? A proč je řeč ulice zajímavější než „diskurs“?
Vaše texty jsou považovány za překladatelsky velmi obtížné. Do češtiny vaši prózu Jen zubatí se smějou převedla Alžběta Knappová jako svůj první překlad z polštiny. Jste se svými překladateli v kontaktu, nebo jim necháváte volnou ruku?
Překladatel je zvláštní čtenář. Takové otázky, jaké pokládá překladatel, běžný čtenář nemívá. Někdy mám až pocit, že někdo vstupuje do mé osobní, intimní zóny, do hlubokých vrstev mého jazyka, myšlení, prožívání. Musím se otevřít a sdílet své soukromí. Navíc překladatelé text analyzují, rozebírají na součástky. Ptají se třeba, jak vzniklo nějaké slovo, jaký je jeho původ. Mě však taková archeologie nezajímá. Když jsem to slovo nevyškrtla během psaní, má už ve vyprávění své místo. Ale není snadné je racionálně vyjádřit. Nehledám ve svém psaní logiku – postupně vytvářím autentický vnitřní hlas hrdiny. Jsem intuitivní. Na druhou stranu jsem se teď setkala se svými překladatelkami z celého světa na festivalu Odnalezione w tłumaczeniu [Nalezeno …
