Sikenova poezie balancuje na hranici mezi vyznáním a výkřikem, mezi logikou příběhu a roztržením významu. Trauma ztráty se vtěluje do monstrifikovaných vzpomínek na společně prožívanou každodennost. Richard Siken navazuje na beatnickou naléhavost, ale jeho jazyk je rozeklanější, plný záměrného přeskakování významových rovin ve prospěch výrazu. Otázka, co se vlastně stalo, kolem které básně dokola přešlapujeme, je nepodstatná, důležitá je zpráva o intenzitě lásky.
Tomáš Gabriel
Šeherezáda
Pověz mi zase o tom snu, ve kterém jsme vytahovali těla z jezera
a oblékali jim teplé šaty.
Jak bylo pozdě a nikdo nemohl spát, koně uháněli,
dokud nezapomněli, že jsou koně.
Není to jako strom, jehož kořeny musejí někde končit,
je to spíš jako písnička v policajtově vysílačce,
jak jsme srolovali koberec, abychom mohli tančit, a dny
byly ostře červené a každý náš polibek znamenal další jablko
nakrájené na kousky.
Podívej na to světlo v okenní tabulce. To znamená, že je poledne, to znamená,
že jsme k neutišení.
Pověz mi, jak nás tohle všechno, včetně lásky, zničí.
Tahle, naše, těla ovládnutá světlem.
Pověz mi, že si na to nikdy nezvykneme.
Teorie bot
Přijde chlap do baru a povídá:
Vezmi si moji ženu – prosím.
Tak to uděláš.
Vezmeš ji ven na déšť a zamiluješ se do ní
a ona tě opustí a ty jsi zničený.
Ležíš v nátělníku na zádech, zlomený chlap
na hnusné přikrývce, zíráš …
