Zapomenuté zápisky po sto letech znovuožívají jako výjimečné svědectví o dospívání dívky za první republiky. Loni vydaný Deník Vlasty Hustákové je přímočarý, avšak literárně obratný a svým tématem znepokojivě současný. Není to pouze krásná kniha, ale především hlas, který si říká o pozornost.
Deník Vlasty Hustákové působí jako poklad, který najdete u babičky v šuplíku zaprášené komody na půdě. Na první pohled nebudí pozornost – i Petr Husták, autorčin potomek, jenž knihu s redakční pomocí Heleny Černohorské z nakladatelství Bylo nebylo uspořádal, si napoprvé jen ofotil první stránku a mnohem více ho z pozůstalosti zajímaly fotografie. Ty se koneckonců na rozdíl od písma nemusí luštit.
Ani čtenářské publikum by si knihy nejspíš nevšimlo, nebýt výtvarného doprovodu Zuzany Hustákové Maškové a sazby Heleny Šantavé. Díky nim totiž publikace letos obdržela cenu Nejkrásnější česká kniha v kategorii beletrie. Hustáková Mašková použila techniku razítek, jimiž zobrazila mužské a ženské postavy ve vzájemné interakci, která je – v souladu s vyprávěním – z mužské strany dotěrná až agresivní. Oranžovo-černé barevné schéma sedí k měkkému žlutému papíru, kartonová obálka a nezvyklá vazba knihy pak spolu s jejím formátem připomínají starý sešitek.
Žít …
