Alfred ve dvoře, Praha, psáno z uvedení 23. 6. 2025
Ač spartakiády bezesporu představovaly ideologický nástroj, jehož cílem bylo disciplinovat tělo národa a reprezentovat některá dogmata, těšily se u československé společnosti poměrně značné oblibě. V tomto rozporu mezi jasným politickým využitím a upřímným nadšením účastníků se zrcadlí obecnější ambivalence nostalgického pohledu, a to nejen na minulý režim, ale na minulost vůbec. Právě s touto dvojakostí si šikovně pohrává trojice tvůrců, která v loutkové inscenaci sleduje cestu jedné z cvičenek na Strahovský stadion. Soudružky s kroužky těží především z líbivé retroestetiky – od evokace dobové architektury přes módu až po populární hudbu – a zároveň ji umně propojují s technickým řešením scény. Pracně vyvedené kulisy se po malém jevišti pohybují na pásu, jehož rychlost se občas zvýší, většinou se však odvíjí poklidným tempem. Tento rytmus výstižně zobrazuje normalizaci v jejím až idealizovaném bezčasí: nikdo nikam nepospíchá, nikdo se nikam netlačí. Poklidné tempo může na jedné straně evokovat šeď a nudu doby, na straně druhé však také pocit bezpečí a klidu. Procházka Prahou tu není hektickým uskakováním před auty, ale pohodlnou jízdou metrem s příjemnou zastávkou v obchodním domě Kotva… Je až pozoruhodné, že toto kratičké jevištní dílo, postavené na jednoduchém principu, dokáže nejen pobavit, ale i vyvolat protichůdné emoce a otázky ohledně toho, jak se dnes vztahujeme k nedávné minulosti – a jestli v ní náhodou nehledáme únik.