V druhém z textů reportážní série Vytěžené kraje míříme na západ Srbska, kde místní bojují proti zřízení prvního lithiového dolu v Evropě, ale i do Bělehradu, kde probíhají masové demonstrace proti vládě Aleksandara Vučiće. Jak vypadá nenásilný, a přitom nekompromisní odpor organizovaný zdola a vedený několika stovkami obyvatel lokality, jíž hrozí nenávratné poškození? A co má společného s protesty v hlavním městě?
Ilustrace Magdaléna Gurská
„Ať to slyší celé Srbsko, Evropa a svět – my se nikdy nevzdáme. A vy nebudete kopat!“ zazní výkřik z tribuny na bělehradském náměstí Slavija. Odpovědí je nadšené burácení takřka stopadesátitisícového davu, jekot tisíců vuvuzel a píšťalek a vlnobití stovek srbských vlajek. Za mikrofonem stojí Zlatko Kokanović, sedlák ze vsi Gornje Nedeljice a aktivista hnutí Ne damo Jadar (Nedáme Jadar). Je sobota 28. června a Bělehrad ovládla další z masových demonstrací proti současnému vedení země v čele s prezidentem Aleksandarem Vučićem. Mnoho měsíců trvající protesty spustila tragická událost z 1. listopadu 2024, kdy pod zříceným přístřeškem na nádraží v Novém Sadu zahynulo šestnáct lidí. Hlavním motivem demonstrací je korupce a nekompetence vládních představitelů a politické reprezentace, které měly zapříčinit i nekvalitní rekonstrukci novosadského nádraží. Nedílnou součástí protestů je ale také celospolečenský odpor proti rozsáhlému projektu těžby lithia v údolí říčky …
