V běžné řeči často používáme slova, u nichž si neuvědomujeme, že mají původně pejorativní či nepřátelský smysl. Jak se vyhnout úskalí přehnaně hygienistického přístupu k jazyku a zároveň nereprodukovat vzorce útlaku?
Žijeme v době postkoloniální, neokoloniální nebo možná již poučené dekolonizačními snahami – často ovšem spojenými s aktivismem, který pro mnohé přesahuje snesitelnou míru. Má se národ, jenž neměl koloniální državy (ne že bychom si na ně nedělali zálusk), obávat terminologie vytvořené k útlaku kolonizovaných? A nedopouštíme se zločinu pokaždé, když se pokusíme druhou osobu definovat zevšeobecňujícím termínem?
Na úvod si dovolím trestuhodně zjednodušujícím způsobem parafrázovat jednu z myšlenek francouzského filosofa Michela Foucaulta: s pomocí znalostí získáme alespoň trochu autonomie ve světě, kde svoboda není ničím jiným než utopií. Toto tvrzení do jisté míry formuje i mé chápání palčivé otázky politické korektnosti, rasismu i nejistoty vzešlé z těžko uchopitelných mocenských vztahů zakořeněných v období „objevování světa“.
Slova a smysl
Problematickou stránku pojmenovávání druhých vysvětlím na několika příkladech. Začněme „černochem“. …
