S editory kolektivní monografie Čtivo jsme mluvili o proměnách české populární literatury, zvláště té z doby první (a druhé) republiky. Zajímalo nás třeba, kam se poděly některé dobově oblíbené žánry, zda má „populár“ i dnes nějakou subverzivní sílu nebo proč by literární vědě prospěla infikace popem.
V úvodu Čtiva píšete, že populární literatura vás zajímá, inspiruje a baví. Platí to pořád?
Michal Jareš: Celou svou profesní kariéru v Ústavu pro českou literaturu se víceméně motám kolem populáru: ať už se jedná o rodokapsy, cliftonky, anebo dějiny komiksu či dějiny detektivky. A nikdy jsem populární literaturu nepřestal číst. Její četba člověka nějakým způsobem formuje – v mém případě od školních let – a v určité chvíli ho přiměje se zeptat, co od ní vlastně očekává a chce.
Pavel Kořínek: Že to zmiňujeme v úvodu, je reakce na způsob, jak se někdy v českém literárněvědném prostředí o populární literatuře myslelo a psalo. Někteří autoři měli potřebu vyjadřovat distancovaný postoj, aby si snad někdo nemohl myslet, že je populár baví číst, a tak zdůrazňovali, že ho zkrátka zkoumají jako fenomén, popřípadě jako něco, co je třeba popsat, aby už se to neopakovalo. Na takového „nezaujatého badatele“ ale já nevěřím.
MJ: Na druhou stranu se ale setkáváme …
