Vznikalo to organicky

Psí víno dnes známe v online podobě. Vzniklo ale už v roce 1997 jako časopis. Ten postupně vedli Jaroslav Kovanda, Petr Štengl, Ondřej Buddeus, Ondřej Hanus a Olga Pek. Jak začala vaše spolupráce s tímto médiem?

Luboš Svoboda: S Psím vínem jsem se setkal někdy v roce 2011, už přesně nevím. Ale vím, že se mi ten časopis zalíbil, protože publikoval u nás podreprezentované mladé, experimentální a k současnosti mluvící lyrické i odborné texty. Do redakce jsem se dostal v roce 2017, a to dost náhodou: na čtení Institutu náletových dřevin mi byl jako autor doporučen Ondřej Škrabal, a ten mě následně uvedl do redakce. Psí víno na tom tehdy nebylo dobře, ale říkal jsem si, že tak to zkrátka v malých kulturních časopisech bývá. Popravdě, stát se redaktorem jsem příliš netoužil. Pamatuju si, že když se mě Olga Pek ptala, jak si představuju dobrý časopis, řekl jsem, že bych chtěl dělat takový časopis, který si může dovolit nevyjít, když nemá dost dobrých textů. Měl jsem rozpačitý pocit, když se začalo ukazovat, že moje číslo by mohlo být poslední, což by mi bylo líto, a v hlavě mi pomalu začala rašit vize digitální platformy. Četl jsem tehdy rozhovor s Markem Pokorným, ředitelem ostravské galerie Plato, a to, jak popisoval její kurátorský model, mě inspirovalo. A tak jsme na poslední chvíli s Ondřejem a Olgou tiskovou zprávu o konci PV přepsali na oznámení začátku digitální platformy. Shodli jsme se, že není třeba končit, ale že musíme pokračovat radikálně jiným způsobem.

Richard L. Kramár: Okolo PV som sa začal obšmietať ako fangirl a friend či „friend of a friend“ viacerých pevných i fluidných členstiev redakčného okruhu. Zúčastnil som sa večierkov, čítal som na open­-micu, v tlačenom PV mi vyšli básnické texty. V roku 2017 vyšiel môj debut Štuchanie do medúz ako prílohová zbierka Psího vína. Na digitálnej platforme som prvý kurátorský výber publikoval v roku 2022 a v roku 2023 som bol prizvaný do užšieho redakčného okruhu.

Terézia Klasová: Prvýkrát som nadviazala spoluprácu s Psím vínom koncom roku 2014. Publikovala som tu recenziu a neskôr i preklady a autorské texty a zároveň som sa stala členkou širšieho redakčného okruhu. Prvé číslo pre Psí víno som pripravovala v spolupráci s Ondřejom Škrabalom v roku 2017. Súčasťou užšieho redakčného okruhu digitálnej platformy som sa stala v roku 2022 alebo 2023.

Jakub Vaněk: Ke spolupráci s Psím vínem mě oslovila Terézia v roce 2017, když sestavovala číslo věnované dramatu. Chtěla v něm otisknout můj scénář ke hře, kterou o několik let dříve režijně zpracoval Richard. K žádnému sblížení s tehdejší redakcí ale nedošlo. Osobní vztah jsem s okruhem Psího vína navázal až díky setkání s Lubošem v roce 2021, kdy jsem se účastnil rezidence, kterou organizovali s Elenou Pecenovou.

Osmdesát tištěných čísel je k dispozici v online archivu Psího vína. Listovat stovkami básnických textů si ovšem žádá specifický elán. Vraceli jste se někdy ke staršímu obsahu? A nacházíte spíše kontinuitu, nebo rozdíly?

LS: Systematicky jsem minulé ročníky nepročítal, ale jednotlivá čísla si prolistuju se zá­­jmem. Důležité je, že díky archivu uloženému v pdf najdete jména autorů a jejich texty vyhledávačem. Každý si tak o proměnách Psího vína může udělat obrázek sám, třeba v rámci nějaké diplomky. Já ten obraz popsat asi neumím, ale kontinuitu při listování cítím – i to, že je důležité, aby se Psí víno jednou za čas proměnilo.

RLK: Ja som od Luboša zdedil hmatateľný, papierový archív Psího vína, ktorý sa aktuálne nachádza v niekoľkých banánových škatuliach v mojom byte a náhodne si v ňom s veľkou radosťou listujem. Škatule obsahovali i takmer kompletný náklad posledného printového čísla z roku 2018 vrátane prílohovej zbierky, ktorý sme sa na prvom tohtoročnom večierku PV rozhodli „re­-krstiť“. Medzi situáciou „končiaceho“ Psího vína v roku 2018 a „končiaceho“ Psího vína v roku 2025 som našiel nejednu paralelu a rozhodne nie len samé ťaživé, skôr naopak. Z mojich výprav do archívu teda vyplýva primárne to, že Psí víno nikdy nebolo viac mŕtve ani viac živé ako teraz.

TK: Zvyknem sa vracať predovšetkým k prekladovej poézii publikovanej v starších číslach Psího vína. V tomto ohľade považujem archív za užitočný a kontinuitu za zachovanú – Psí víno sa naďalej snaží prinášať do lokálneho priestoru poetiky, ktoré sa vyznačujú istou radikálnosťou, inovatívnosťou alebo amplifikáciou opomínaných tém či perspektív.

Poslední tištěné číslo Psího vína vyšlo v roce 2018. Končící šéfredaktorka Olga Pek tehdy prohlásila, že dělat kvalitní časopis ve volném čase je nemožné, ale nic jiného podmínky českého literárního provozu nedovolují. Následovala facebooková mezifáze. Bylo to nouzové řešení, nebo experiment s novým médiem?

LS: Pro mě to byl experiment – a myslel jsem si, že by to mohlo být definitivní řešení, že nic dalšího není třeba. Když jsme s Ondřejem Škrabalem podávali grant na ministerstvo kultury, za finální médium jsme považovali sociál­ní síť, s webem jsme vůbec nepočítali. Vtipné bylo, že jsem se pak – na berlínské debatě o českých literárních časopisech – od jednoho z členů komise dozvěděl, že v ministerské komisi nikdo nepochopil, že půjde jen o sociál­ní sítě. Kdoví, jak by to dopadlo… Naštěstí je byrokratický jazyk zmatený stejnou měrou pro ty, co jím píší, jako pro ty, co ho čtou.

Jako o nouzovém řešení jsem o využití sociál­ní sítě přemýšlel v širším kontextu fungování malých časopisů. Mým cílem bylo najít pro marginální literaturu početnější publikum a zároveň eliminovat provozní náklady – a díky tomu mít na honoráře pro autory, překladatele a editory. Taky mě hodně bavilo, že současné lyrické texty vyskakují v pěkné úpravě ve feedu jako kontrast ke všemu tomu balastu. Konzervativnější čtenáře či autory to štvalo, ale mně už tenkrát to dilema, jestli „je lepší papír, nebo display“, přišlo staré. Až za pochodu mi došlo, co všechno může být pro někoho novinkou.

Nový web vznikl v roce 2019. Jeho grafické řešení i charakteristika „digitální platforma“ svědčí o snaze prezentovat poezii v kontextu současného umění, které pracuje s novými médii. Jak podoba webové platformy vznikala?

LS: Web jsme navrhovali s grafikem Bohdanem Heblíkem a použili jsme logo a písmo od Jana Horčíka, který vytvořil původní verzi pro sítě. Chtěli jsme vytvořit designově precizní prostor s minimálními nároky na obsluhu. Myslím, že svou logikou i vzhledem PV dodnes obstojí i v mezinárodním měřítku. Podobný projekt, který by takto důsledně představoval poezii ve spojení s různými médii a kladl důraz na kurátorský přístup, jsem v literárních vodách nikde nezaznamenal.

Na webu Psího vína najdeme seznam několika desítek kurátorek a kurátorů, naopak výčet autorů a autorek zde není. Šlo o revizi centrálního postavení autora, nebo spíše o způsob, jak horizontálně distribuovat redaktorské pravomoci? A jak kurátorská koncepce funguje v praxi?

LS: Fakt, že na webu není seznam autorů – a nejen to, také tam chybí seznam překladatelů –, je věcí priorit, které jsme měli. Chtěli jsme to udělat tak, aby nám nejeblo ze shánění medailonků a plnění webu večer po práci, co nám platí nájem. Takže seznam autorů by tam klidně být mohl a asi i měl. Těch věcí je víc…

Každopádně jsem chtěl, aby kurátoři textů byli důležití – jejich jména jsem proto sázel stejně velkým písmem jako jména autorů, kurátoři a autoři také dostávali stejný honorář. Protože když text nikdo nevybere, nikdo si ho nepřečte… A taky mi záleželo na úvodních komentářích – měl jsem pocit, že kultura sdílení subjektivního, ale otevřeného čtení textů se vytrácí, že to, co slyšíme třeba na čteních, je jen takové povinné plkání. Inspirací mi byly například úvody Petra Borkovce při čteních ve Fra.

Kurátory jsem oslovoval už s vizí nějakého stabilního okruhu. Vždycky jsem se snažil najít někoho, kdo má přístup k zajímavým textům nějak „nativně“, tím, že se pohybuje v určitém prostředí, a kdo o tom dokáže něco napsat. A také autoři a autorky se velmi často stávali kurátory. Vznikalo to organicky.

TK: A organicky sa kurátorský okruh naďalej doplňuje. Niekedy nás oslovia sami kurátori či kurátorky, inokedy niekto z existujúcich kurátorov a kurátoriek niekoho odporučí, alebo sa kurátormi stávajú prekladatelia, s ktorými sme spolupracovali. Takto k nám neustále prichádzajú nové, zaujímavé perspektívy a kurátori a kurátorky výberov prispievajú k rozvíjaniu a premenám média.

Psí víno není „digitální“ pouze v tom ohledu, že je online, ale také přesahem k videoartu a zvukovému umění. Jak se díváte na vztah poezie a primárně ne­-textových médií?

JV: Multimedialita je jedna ze zásadních tendencí současné poezie. Na druhou stranu existuje stále silný pocit spjatosti poezie a písma. Jako by teprve psaný text mohl garantovat skutečnou podobu díla. Experimenty s poezií ve zvukovém prostředí ale ukazují, že určitá unikavost hlasu nebo specifická pozornost spojená se zvukem znícím v prostoru jsou stejně zásadní fenomény jako odosobnění či intersubjektivita, k níž vede psaní.

LS: Psí víno digitální kulturu absorbuje. Nelze dělat, že neexistuje. Přesahy textu do audiovizuálních forem vítám a myslím, že jsou důležité i proto, že mezi dvěma malými scénami – tedy postkonceptuálním uměním a současnou lyrickou produkcí – vidím synergii tvůrčí i infrastrukturní. Na výstavách někdy myslím na to, jak by bylo skvělé, kdyby autoři všech těch krásných děl lépe psali, a na autorských čteních zase přemýšlím nad tím, proč literární scéně chybí cit pro prostor a vizua­litu… Je mi jedno, jestli báseň zazní jako voiceover vizuálního díla, nebo ji čte někdo v klobouku.

Jako důležitý přínos jsem vnímal spolupráci PV s BCAA na videích, tvořených přímo pro naši platformu. Dlouho jsme mluvili o tom, jak to uchopit, stálo to spoustu práce, ale nakonec vznikla určitá „digitální scénografie pro autorská čtení“. Pár z těch videí se objevilo v nominacích PAFu, což svědčí o jejich kvalitě a přesahu mimo scénu.

TK: Na multimedialitu a intermedialitu v kontexte súčasnej poézie možno nahliadať nielen prizmou videí či videoinštalácií, ale aj s ohľadom na zvukovo­-hudobné aspekty poézie, zvukovú poéziu, prepojenie poézie s hudbou. V prípade PV sme sa tiež zaoberali premenou dramaturgických prístupov ku koncepcii večierkov a zameraním na koncerty ako svojbytnú súčasť autorského čítania. Spolupracovali sme s rôznymi experimentálnymi hudobníkmi a hudobníčkami – v posledných rokoch sa na našich akciách predstavili napríklad Line Gate, Daniel Meier, thc luna G, Adriana Morn alebo Jakub Šimanský.

Publikujete texty, které lze označit za postkonceptuální, feministické, queer, hlásící se k „více­-než­-lidské“ perspektivě a podobně. Jak byste vymezili záběr Psího vína?

RLK: Záber PV by som, okrem zamerania na súčasnú poéziu, rozhodne nevymedzoval. Na kurátorskom modeli mi pripadá najvzácnejšie to, že umožňuje zastúpenie perspektív, ktoré prekračujú a rozširujú pole môjho osobného záujmu.

Letos jste nedostali dotaci ministerstva kultury a od dubna jste přerušili publikační činnost. Čím ministerstvo svůj krok zdůvodnilo a jak situaci vnímáte vy?

RLK: Oficiálne vyjadrenie komisie, ktoré sa nachádza vo verejne dostupných dokumentoch, znie nasledovne: „Komise upozorňuje na nepoměr mezi požadavkem na finanční podporu projektu a reálným charakterem výstupů. Uvědomuje si tradici periodika i jeho snahu překračovat hranice, ale vyslovuje pochybnosti nad jeho současnou schopností dostát těmto parametrům relevantním obsahem. Podle komise se digitální platforma Psího vína neprofiluje jako aktivní, živé médium.“

Postoj obsiahnutý v tomto vyjadrení je vcelku jasný, ale na čom je založený a ako k nemu komisia dospela, nám jasné nebolo. Preto sme dodatočne požiadali o detailnejšie vysvetlenie. Z neho vyplynulo predovšetkým to, že sme podľa MK ČR nepreukázali dostatočný prínos pre odbor a dostatočnú „rentabilitu“, nepredložili dostatočne presvedčivé dáta o čítanosti a impakte na čitateľskú základňu a nepreukázali dostatočnú mieru nezávislosti od verejného financovania. Zároveň sme sa dozvedeli, že komisia si váži kontinuálnu prácu redakcie aj snahu o dôstojné ohodnotenie autorov a autoriek a túto ambíciu vníma ako dôležitú, hoci v rámci hodnotiacich kritérií nemohla v tohtoročnom kole vyvážiť ostatné slabšie stránky projektu.

Verejne dostupná tabuľka s prepočtom jednotlivých kvalít literárneho periodika na výšku dotácie, samozrejme, neexistuje, pomer či nepomer medzi požadovanou čiastkou a výstupmi projektu teda ostáva trochu efemérnou kategóriou, budeme však pracovať na tom, aby sme v budúcnosti boli schopní hmatateľnejšie doložiť náš prínos pre odbor. Realizovali sme dotazníkový prieskum mapujúci našu čitateľskú základňu, v tomto ohľade teda snáď aktuálne disponujeme dostatočnými dátami. Finančný zisk generovať nebudeme, budeme sa však snažiť diverzifikovať zdroje financovania.

V nedávném rozhovoru jste, Richarde, prohlásil: „Psí víno není mrtvé, Psí víno je štěňátko, které se rodí z vlastního popela.“ Jaká je aktuální perspektiva? Považujete důstojné finanční ohodnocení všech aktérů za bezpodmínečné pro další fungování platformy? Nad slovy o „zrodu z vlastního popela“ je totiž těžké nepomyslet na obvyklý přístup, kdy se kultura dělá zadarmo nebo za málo, protože jinak by se nedělala vůbec…

RLK: Viacero kurátorstiev sa na mňa od prerušenia našej publikačnej činnosti obrátilo s otázkou, či by sme napríklad publikovali autorstvá, ktoré si honorár nenárokujú. S rešpektom som zamietol práve preto, že nechcem vytvárať precedens toho, že ktokoľvek zapojený v procese publikácie za svoju prácu nebude ohodnotený. Tým „zrodom z vlastného popola“ som skôr narážal na to, že PV si prešlo mnohými zmenami fokusu, koncepcie, formátu i zloženia redakčného okruhu a v tomto kontexte mi pripadá produktívnejšie nad našou súčasnou situáciou – akokoľvek je nepríjemná a obmedzujúca – uvažovať ako nad ďalším prerodom, a nie v tragických intenciách smrti či konca.