Obecně si cením lidí, spolků či kolektivů snažících se ve společnosti a ve veřejném i digitálním prostoru akcentovat témata, jako jsou lidská práva, rovné příležitosti, environmentalismus, udržitelný rozvoj a podobně. A v době, kdy jsem bydlel v širším centru Prahy, jsem se také poměrně často účastnil nejrůznějších demonstrací. Nechat se aktivizovat, zaklapnout knihu, opustit kavárnu a za deset patnáct minut dojet tramvají na místo konání bylo velmi snadné.
Má paměť nepatří k nejspolehlivějším, ale když zpětně přemýšlím o akcích, jež jsem během svého pražského pobytu navštěvoval, musím podotknout, že poměrně velká část z nich byla (a stále je) koncipována jako demonstrace, které se proti něčemu (nějakému tématu, ideologii, jiné akci apod.) ohrazují. V žádném případě však nechci tvrdit, že by akce vyjadřující nesouhlas či odpor nebyly užitečné. Třeba zablokování pochodu Hnutí pro život přineslo zúčastněným, s nimiž jsem měl možnost hovořit, celou sadu pozitivních pocitů, a o dopadech akce jsme se mohli dozvědět i z mainstreamových médií.
Přestože v současné době dojíždím do Prahy za prací minimálně jednou týdně a cesta mi z mého mimopražského bydliště nezabere zas tolik času, účastnit se podobných akcí už není tak jednoduché. Zvlášť když je člověku přes třicet, splácí hypoteční úvěr, má několik pracovních úvazků a konečně si připustí, že i odpočinek je součástí lidského života. S distancí přichází ale i užitek – mé FOMO se pohybuje v únosných mezích a člověk má možnost celé dění nahlédnout z odstupu. Když se mi ale před nedávnem v instagramovém feedu zobrazil příspěvek iniciativy Praha je feministická!, z nějž jsem se dozvěděl, že 11. října se uskuteční velká feministická demonstrace s názvem Pochod pro život, okamžitě jsem sáhl po diáři. Konečně událost, která je vymezená pozitivně! Cílem je projít svorně Prahou za práva žen a queer lidí, aniž by se jednalo o protiakci. Tak na viděnou na Hradě!