Přeložil Roman Tilcer
Mystery Press 2024, 736 s.
Stereotypní představa o fantasy plné elfů, trpaslíků a fireballů, vycházející do značné míry z popularizovaného obrazu stolní hry Dungeons & Dragons, stírá nejen mnohost subžánrových faset, ale také subtilnější členění. Vedle rozlišování na sword & sorcery, epickou fantasy, steampunk a podobně existuje také rozlišení, které je možná hlubší, rozhodně však stylotvornější. Vychází z toho, zda fantasy próza ve svých prostředcích navazuje na fantastično realistické prózy 19. století, jak je představovala některá díla Roberta Louise Stevensona, nebo má blíž ke snovým světům dekadentních próz Jorise Karla Huysmanse. Právě Moorcockův Elrik připomene spíš Huysmansův román Naruby nebo díla surrealisty druhé generace Andrého Pieyra de Mandiargues – nejde v něm ani tak o strhující zápletky nebo velkolepou fresku fikčního světa, jako o monstrózně zbytnělé detaily, makabrózní nápady a záměrně fragmentarizovanou pouť snovou krajinou. Už proto albínskému antihrdinovi Elrikovi, panovníku nelidského království Melniboné, který se potlouká světem se svým duše požírajícím mečem, sedí spíš rozsah povídky. Romány tvořící první svazek elrikovského omnibusu jsou v něčem poněkud přetažené, zpravidla totiž stavějí spíš na bizarním nápadu, který je přebit tím následujícím, než na epickém vyprávění, budování zápletky a dramatickém oblouku. V této, pro některé možná těžko stravitelné poloze, jež se přibližuje žánru „tradiční“ fantastické literatury, je však Elrik z Melniboné mistrovským dílem.