Zvuk dubu v sobě přes svou potemnělost nese atmosféru sluncem vyhřáté země, ať už jde o pláž, nebo o beton. V pojetí HTRK či YL Hooi však tento žánr prošel prudkým ochlazením. Melancholická vize večírku osamělých tanečníků s těly pokrytými studeným potem se míjí s adrenalinovou elektronikou i intimním klubovým safe spacem.
„Melbournská darkdubová scéna? Myslíš těch pět lidí, co to všechno dělají?“ Nejsem si už jistý, jestli to byla Laila Sakini, nebo Jonnine Standish, kdo takto pobaveně reagoval na moji opatrnou otázku. Sakini vystupovala v Praze před rokem jako Princess Diana of Wales, Standish přijela den po ní. Její HTRK hráli pro desetinásobné publikum, ale oba koncerty spojovala melancholie, jejíž intenzita jako by člověku vytlačovala vzduch z plic. Emoce nesené křehkými instrumentálními i elektronickými hudebními motivy na posluchače doléhaly jako ozvěna v prázdnotě.
Pokud se dá mluvit o nějaké scéně, spojuje ji jednak nálada, zvukové prostředky a inspirace dubovými postupy, jednak osobní vazby. Nejenže většina zúčastněných pochází z Melbourne, byť několik nejvýraznějších nahrávek, které od roku 2011 do současnosti vyšly, vzniklo v Londýně nebo Berlíně. Existuje tu celá síť vazeb. Laila Sakini dávala k dobru, že její matka je nejlepší kamarádkou Jonnine Standish; sama přitom …
