Historička umění Olena Zahrebina se jako zakladatelka spolku Chernihiv Monumentalism dlouhodobě věnuje záchraně monumentálních mozaik a nástěnných maleb ukrajinských umělců a umělkyň. V eseji popisuje, jak se velká část těchto děl z 20. století ocitla na pokraji zániku a jak se je daří i nedaří uchovávat.
Na podzim 2019, během cesty Gurtobusu, projektu fondu Izoljacija, zachytil fotograf Ruslan Sinhajevskyj ve městě Mena v Černihivské oblasti nástěnnou malbu Jevhena Kripa Ukrajina – naša maty (Ukrajina – naše matka, 1992). Byl to jeden z posledních snímků díla, které se zanedlouho stalo obětí renovace budovy Kina Bohdana Chmelnyckého.
Přímo na nástěnné malbě už tehdy visela deska cti s portréty studentů a studentek, barbarsky připevněná sešívačkou. Byl to výmluvný symbol toho, jak jsme se dosud nenaučili vážit si umění kolem nás, zejména pokud je „sovětské“, „nesrozumitelné“ nebo „zastaralé“. Ironií v případě tohoto díla je, že jeho obsahem nebyla sovětská ideologie, ale ukrajinská identita: kobzáři, lyrníci a dívky v lidových krojích. Ani to ho ale nezachránilo.
Neviditelné, ideologické a cizí
Většina monumentálního umění sovětské éry – mozaiky, vitráže, reliéfy a panó – byla na Ukrajině dlouho považována …
