Tvůrci a tvůrkyně ukrajinského monumentálního umění čelili v šedesátých letech řadě problémů. V čem se jejich boj se státním aparátem a byrokracií podobá situaci současných umělců a umělkyň, kteří si pro své vyjádření zvolili ulici? Společensko-politické podmínky se proměnily, ale neochota hrát podle pravidel moci funguje jako silné mezigenerační pojítko.
S Olenou Zareckou se setkávám vedle velkého dekorativního obrazu Vítr, který její babička Alla Horska vytvořila před šedesáti lety. Několikametrová mozaika z kousků skla a smaltu tehdy zdobila fasádu oblíbené restaurace Vitrjak (Větrný mlýn). Nyní je podnik zavřený a samotná budova je utopená mezi mrakodrapy. Panó, které spojilo motivy ukrajinského lidového umění a avantgardy, se odlupuje a je očividně zanedbané. Zarecka říká, že se podílela na petici požadující jeho opravu, protože Vítr je jediná babiččina monumentální práce, která v Kyjevě zůstala. Horska se svou skupinou, do které patřil Viktor Zareckyj, Borys Plaksij, Hryhorij Synycja, Anatolij Lymarjev a Borys Smyrnov, vytvořili většinu svých prací na východní Ukrajině. Tehdy totiž ideologičtí dozorci v hlavním městě utahovali uzdu, kdežto Donbas byl monumentálnímu umění otevřený – přijeďte a pracujte. A oni tuto možnost využili.
„Současníci Allu Horskou vnímali jako člověka, který vnáší do umění svěží vítr. …
