V nové knize Josefa Pánka, nazvané Portrét vědce v systému postindustriální společnosti, se dostáváme na astrofyzikální konferenci do Dublinu. Děj se ovšem odehrává spíše na špinavé periferii a v nitru naštvaného hrdiny, který účtuje nejen s vědeckou komunitou, ale i s lidskou společností, systémem a světem.
„Nasrat na to všecko, jakej jinej bych asi měl bejt a co asi tak jinýho bych měl dělat?“ ptá se hlavní hrdina čtvrté knihy spisovatele a vědce Josefa Pánka Portrét vědce v systému postindustriální společnosti. A pokračuje: „Bejt manažer v korporátu nebo zasranej, prodejnej, prolhanej právník anebo pitomej fízl, anebo úplně nejhůř, příslušník úplný spodiny všeho, lidský, společenský a kulturní, tj. politik, vydělat prachy, pořídit si velký auta, děvky, blbou manželku a rozmazlený parchanty (…).“ V tomto litanickém a konfrontačním duchu se nese většina knihy. Hlavní postava prochází celkem nepodstatným dějem s relativně banální zápletkou a se stupňující se urputností analyzuje dnešní svět. Bolestivě ho rozebírá na prvočinitele, vzápětí jej zase šmahem propojuje do gigantických konstrukcí a chytrými argumenty poukazuje na zvrácenou podstatu těch, co ho tvoří – tedy lidí.
Tohle už samozřejmě od Pánka důvěrně známe z předchozích knih a jeho Láska …
