V oceňované románové prvotině Křivý pluh vypráví brazilský spisovatel Itamar Vieira Junior o černošských osadnících z vnitrozemí, kteří jsou vydáni na milost a nemilost vlastníkům půdy. Spíše než titulní pluh se ale středobodem příběhu dvou sester stává jiný nástroj – ostrý nůž.
V úvodu Křivého pluhu (Torto arado, 2018) najdou sestry Bibiana a Belonísia v babiččině kufru nůž se slonovinovou rukojetí. Ten se stává leitmotivem vyprávění, přestože se ze začátku může zdát, že se příběh bude točit spíše kolem zranění, které si sestry v úvodní scéně způsobí, když olíznou jeho ostří. Nůž je coby ikonický předmět zločinu obestřen okatým tajemstvím – a je jen otázkou času, kdy bude ve vyprávění objasněno.
Vypravěč ponechává v celé první části záměrně nejasné, která ze dvou sester se jen řízla a která přišla o jazyk, a tedy i o schopnost mluvit: „Jedna z nás teď musí říct ostatním, co se stalo.“ Podporuje se tím dojem splynutí, těsné propojenosti sester, kdy jedna čte druhé myšlenky a nepotřebují se dorozumívat slovy. Křivý pluh tak pracuje s motivem dvojnictví: vedle Bibiany a Belonísie, spřízněných společným překročením zákazu, zde vystupují dvojčata Crispina a Crispiniana, jež se přetahují o manžela analogicky k tomu, jak Bibiana …
