Ambiciózní historický seriál Slovania se stal slovenskou televizní událostí roku. Cyklus o dějinách Slovanů je nicméně především dílem kompromisů, na něž tvůrci primetimových pořadů musejí přistupovat.

Do kin se konečně dostává debut Jindřicha Andrše Nová šichta, který loni vyhrál sekci Česká radost na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Dokument o horníkovi, jenž se přeučil na programátora, nabízí silné vyprávění, kterému ale tvůrce obětoval spoustu důležitých souvislostí.

Western Kelly Reichardtové První kráva, který je aktuálně v tuzemské kinodistribuci, patřil k nejlepším snímkům předloňského roku. Vizuálně uhrančivý film o výrobě koláčků z kradeného mléka se od klasických westernových schémat drží hodně daleko.

Americký snímek čínské režisérky Chloé Zhao Země nomádů letos získal Oscara za nejlepší film. Portrét vyloučených komunit současné Ameriky nahlíží své téma soucitnou optikou, zároveň byl ovšem odsuzován za lacinou estetizaci chudoby.

Klasik švédské artové komedie Roy Andersson se opět vrátil do svého vysoce stylizovaného, neúprosně ironického světa. Na rozdíl od svých předchozích opusů v novince O nekonečnu především rozviřuje prach nad životy prostoupenými všeobecnou rezignací.

Koncem května přišel do kin debutový snímek americké režisérky Emerald Fennellové Nadějná mladá žena, který patřil k nejzajímavějším kandidátům letošních Oscarů. Žánr filmů o pomstě za znásilnění se tu převrací do polohy ironického komentáře rape culture.

Druhá série úspěšné antologie animovaných povídek Love, Death & Robots ukazuje, že ve sci­-fi příbězích jde o víc než jen o lásku, smrt a roboty. To však nic nemění na tom, že se její tvůrci až příliš často právě s těmito třemi atrakcemi spokojili.

Rumunský režisér Radu Jude se v provokativní satiře Smolný pich aneb Pitomý porno strefuje do morálního pokrytectví všemožných kryptofašistů, mizogynů a antisemitů. Formálně nekonvenční film o tom, jak jedno neohrabané domácí porno prolomí hranici mezi veřejným a soukromým prostorem, nešetří …

V úspěšném dramatu Sofie Coppoly Ztraceno v překladu figuruje Japonsko jako sice důležitá, ale v jistém smyslu abstraktní kulisa. Film však přesto významně přispěl k utvrzení západních stereotypů o japonské společnosti.

Sofia Coppola bývá osočována z toho, že točí povrchní a líbivé filmy. Monografie, které se její tvorbou zabývají, je ale dávají do souvislostí s feminismem a s otázkami identity a její nestálosti.