I
Sněží, vrací mě to do města,
Kde – jak zjišťuji, zatímco nazdařbůh
Procházím ulice, všechny stejně prázdné –
Bych byl šťastně mohl prožít jiné dětství.
Mezi vločkami zahlédnu průčelí,
V nichž je víc krásy než v čemkoli z tohoto světa.
Z nás všech jen Alberti a San Gallo
V San Biagiu, v nejnaléhavějším sále
Stvořeném lidskou rukou, se přiblížili
Téže dokonalosti a témuž nebytí.
Pozoruji tedy hladově
Ty objemy, které mi skrývá sníh.
Co hledám nejvíc v jeho těkavé
Bílé, jsou štíty, které se vidím pozvedat
K podobě vyššího stupně.
Jak protrhávají mlhu, je to jako by
Zdejší architekt, rukou zbavenou tíže,
V jediné kvetoucí linii dal život
Tvaru, který si od století k století
Žádala bolest nad naším zrozením ve hmotě.
II
A tam na vrcholu, nevím, je-li to ještě
Život, nebo čistá radost, co se tam rýsuje
Proti nebi, které už není v našem světě.
Ach stavitelé
Ne tak budovy jako obnovené naděje,
Jaké tajemství skrývají ty stěny,
Které se mi rozvírají vstříc? Co vidím
Podél zdí jsou prázdné výklenky,
Plné a vlasové tahy, odkud díky grácii
Číselných poměrů náhle vyprchává
Tíha narození v exilu,
Vnikl sem však sníh, vrství se,
Blížím se k jednomu z výklenků, tomu nejnižšímu,
Nechávám spadat trochu jeho světla
A je tu najednou louka z mých deseti let,
Bzučí včely,
Ty květiny, ty stíny, co mám v rukou,
Je to už blízkost medu, je to sníh?
III
Procházím tedy dál, až pod klenutí vrat.
Vločky sněhu víří, stírají
Hranici mezi světem venku a tím sálem
Tady, kde svítí lampy: ty samy ale
Jsou druh sněhu, váhající
Mezi nahoře a dole v panující tmě.
Jako bych se octl na druhém prahu.
A za ním tentýž šustot včel
V šumění sněhu. Co sdělovaly
Nesčetné včely léta,
Se teď zdá odrážet v nekonečnu lamp.
A mně se chce
Běžet, jako za včelích časů, běžet a tápat
Nohou po pružném míči, protože možná
Spím, a ve snu jdu cestami dětství.
IV
To, na co se dívám, je ale okoralý
Sníh, který sem byl přivát po dlaždicích
A hromadí se na úpatí sloupů
Napravo, nalevo i v přítmí dál přede mnou.
Nepochopitelně mám oči jen pro oblouk,
Který ta břečka kreslí na kámen.
Upínám myšlení k tomu, co nemá
Jméno ani smysl. Ach přátelé,
Alberti, Brunelleschi, San Gallo,
Palladio kynoucí z druhého břehu,
Nezrazuji vás, jenom postupuji.
Nejčistší zůstává tvar, jímž
Pronikla ustupující mlha,
Jediná růže je pošlapaný sníh.
Ze sbírky Začátek a konec sněhů (1991)
přeložil Petr Král.