Tiškovova Soukromá luna

Vsevolod Někrasov

Když jsem v říjnu tohoto roku jela do Moskvy, vezla jsem několik výtisků ruského čísla Babylonu s překlady básní Vsevoloda Někrasova a ilustracemi Leonida Tiškova. Ještě než jsem stačila vyťukat kód Někrasovova bytu, uvědomila jsem si, že se takový dárek může stát rozbuškou. Někrasov je totiž v současné kulturní Moskvě s kdekým rozhádán, zvláště s umělci, kteří vyhovují kurátorům a umějí se prodat. A Tiškov se prodat umí.

Než jsem se stačila rozběhnout pro nějaký méně konfliktní dárek, už mi Někrasov otevíral dveře. V napjatém očekávání jsem mu předala časopis. Prolistoval ho a zmizel za hromadami knih, odkud vylovil Tiškovovu poslední knihu Soukromá luna a celý večer o ní nadšeně vyprávěl. Tak vznikl nápad, že o Luně básník pro A2 napíše článek. „Jenže mi z toho vylezl takovýhle text, více méně báseň,“ poznamenává Někrasov.

–am–

 

Luna Tiškove

(kompozice)

 

To je co

To je škola

Tiškova

 

Abys byl Tiškove

 

abys ty bys byl bys Tiškovem

 

Tiškove Tiškove

Copak chtíš)

 

Toliko ticho

 

Tiškove

Chtíš –

Lunu z nebe

 

A vskutku

 

luna

 

Tiškove

 

Luna Tiškove

Co je třeba

vidíš

 

Jo Tiškov

je Tiškov

 

Luna

Tiškove Tiškove

jsi to ty

Tiškove

jsi Leonid

Nebo ne

 

No ne

No ne

Tišší než voda

Nižší než tráva

Lepší než luna

 

Lepší než luna

Není nic

 

Nová

Rovná

Správná

Pravá

Plná

Oválná

Luna

 

(metr nebo dva)

 

tak či tak

 

ale

 

lunu

luny

luna

není rovna nule

 

bezpochyby

 

Tiškove

A ty si tak chodíš –

Copak to chceš co

Nevidíš

Že

Vidíš

Že

Nevidíš snad

Že

Lidé

 

Většina

si

spí a vidí

 

luna

bílá

 

a na nebi

a na nebi ne

ale na tobě

 

ale na tobě luna není

máš ji

 

a tu máš

 

ale di ty

copak ti

(di ty

na)

 

tu máš lunu

na hlavu

 

copak ti

di ty

di ty

tu máš

máš ji

ve snu

ve snu ne

(jasně že)

úplně

tu máš lunu

z nebe

 

nad slunce jasnější

 

a odkudpak to

 

snad ne od cara nebeského

 

mysleli si tehdy

kdo

kam

odkud

ale

kdepak

 

zadumala se

málo málo

 

zadumala se zadumala

a

 

zadumala se zadumala

a

zadumala se zadumala

budiž

 

co si budem

lámat hlavu

 

kdysi

 

a když už

tak

 

(V noci je noc

Je luna

Podivná

Divukrásná

 

budiž

proč je to tam

proč je to tak)

 

luna

to je luna

luna je luna je luna

copak je to málo

no pro nás

málo

pro nás

pro nás

málo

málo málo málo

 

tak támhle

támhle je

luna

támhlenc

je

 

támhlenc

 

je

byla

 

tak tady je

tady

 

Tiškove

Tak co

Tiškove

Totiž je to

Samozřejmě ono

Samozřejmě je to

No

zřejmé

zřetelné

styčné

doličné

netečné

 

výtečné

 

podivné

divukrásné

obtížné

 

to nic to nic

 

Co Tiškove

Copak Tiškove co

Totiž

Taky co se nosí

Tiškove

to je luna

A ty jsi Tiškov

A co ty

co ty chceš

Vždyť pěšky nechodíš

 

Ale co luna

Ale co naše luna

A co ona

Co ona

taky

je přeci

Luna

A ona

Popravdě řečeno

Ona totiž

totiž ona

je měsíc

 

a měsíc

ten s námi vůbec sousedí

 

ale co naplat

komu luna tomu luna

 

všude plno luny

 

pole plná

planiny luny

 

v podstatě rozumní lidé

 

Luna

Luna

 

No a

No a

 

luna

luna

 

luna

 

no a smysl

 

smysl

je to co chceš

Tiškove

 

co chceš

šašky si chceš tropit

 

chodíš chodíš si

chodíš si chodíš

 

Tiškov je Tiškov

Pěšky pěšky

 

Tiškov je Tiškov

 

Tiškov je Tiškov

 

(Tiškov je Tiškov

 

Hbitý

Hbitou)

 

Přeložili Alena a Jan Machoninovi.

Vsevolod Někrasov (1934, Moskva) patří do okruhu básníků a výtvarníků, kteří se na přelomu padesátých a šedesátých let scházeli nedaleko za Moskvou, v osadě Lianozovo, na malých výstavách neoficiálního umění, které pořádal ve svém pokoji v jednopatrovém „baráku“ malíř Oskar Rabin. Skupině se dostalo jméno Lianozovská škola a poprvé zaznělo v roce 1968 jako obvinění z úst představitelů oficiální moci. Poetiku Lianozovské školy je na jedné straně možné pro její orientaci na všedno­dennost a periferii přirovnat k české Skupině 42, na straně druhé ke konkrétnímu či experimentálnímu umění. A právě to je příznačné pro Někrasova, který bývá považován také za zakladatele ruského konceptualismu. Jeho poezii je možné kromě těchto pojmů označit termíny minimalistická, vizuální či zvuková. Na rozdíl od západních experimentátorů je jí cizí důraz na „strojovost“ psaní, na souvislost s rodící se výpočetní technikou.

Někrasov se ve své poezii snaží o maximální jednoduchost sdělení, o obnažení mechanismů, na jejichž základě fungoval oficiální jazyk sovětské moci, o odstranění klišé. Jeho básně jsou ponořeny do zvláštního ticha, z něhož se tu a tam vynořují a zase mizí nepatrné útržky myšlenek. Za Sovětského svazu básník publikoval především v zahraničních časopisech. Od devadesátých let si sám vydal několik knih básní a teoretických statí, v nichž mnohdy zuřivě brání výsadní místo neoficiálního umění v sovětských a ruských dějinách.

Výtvarník a spisovatel Leonid Tiškov (1953, Ural) žije od sedmdesátých let v Moskvě, kde vystudoval medicínu. Pracoval jako lékař a přivydělával si ilustracemi do přírodovědných a lékařských encyklopedií. Do oblasti Uralu je zasazena většina jeho příběhů a postav s osobitou mytologií (potápěči, lidé žijící ve sloních chobotech aj.). Jedněmi z nejznámějších jsou dabloidové – červené nohy (od chodidel po kolena) zakončené hlavičkou, které se zrodily z androgynního organismu zvaného Dablus. Dabloidové jsou zhmotněné strachy a obavy, které si člověk dělá zcela zbytečně, hýčká si je, místo aby se jich zbavil. Ve své knižní tvorbě autor navazuje na umělecké knihy futuristů, které zdůrazňují výtvarnou a typografickou složku. Jeho ilustrace a příběhy doprovází silný důraz na sentiment a snaha o zachování vzpomínky na místo původu. Za zosobnění tohoto principu lze považovat Tiškovův projekt Vjazanik. Jedná se o bytost v podobě kostýmu, který upletla Tiškovova matka z kousků šatů, jež v domě zbyly po přátelích a příbuzných – každý proužek má svou historii a otisk původního nositele. Leonid Tiškov je kromě uralských mytologií autorem cestopisů (například s postavičkou člověka, který žije v chobotu, putuje do Tibetu a navštíví Dalajlamu), performancí (pohřbívání vánočních stromků), divadelních her a objektů. Projekt dvanáctibarevných fotografií (60 x 80 cm) s názvem Soukromá luna vznikal ve spolupráci s Borisem Bendikovem v letech 2003 až 2005. Fotografie byly vystaveny spolu se srpkem měsíce v galeriích v Rusku, Belgii, Anglii, Rakousku aj.

–am–