Ale nikdo tu nemaluje

NÁUŠNICE

do paty útesu vzorek jak z želvoviny zas a znova naráží divoce

Marianne Mooreová

Mezi městskou pláží a prvním útesem

se skládkou prasklých bójí a sochou

rybáře (u nohou koš kovových ústřic,

co bývá vidět jenom za odlivu)

řada bud na pilotách ohryzaných solí,

každá skrz naskrz probodnutá tyčí čeřenu,

vypadá jako spáleniště haly

nebo vrak naftařského člunu.

Staré molo, kamenný trychtýř, začíná piniemi,

které, škubající se ve větru, věčně ohnuté,

jako by roztřepeným koncem plnil k prasknutí

stejně vytrvalý protivítr. V borovici,

v proudu vrchních větví hnízdí poštolky,

výhružně se opírají proti vlastnímu peří,

kalnému proti světlu, s usazenou

rzí po hladinách povětří.

Vzápětí stojí nad hradbou mola

jak odrazy vystouplých kvádrů.

Mohl by to být zajímavý obraz,

všechny ty odstíny hnědé,

vlny, co se rozšiřují po pláži

jak zašlé umaštěné podnosy,

červený talíř poletující

mezi světlou zelení dvou větrovek

a pes s nedůvěrou čichající k oceánu.

Ale nikdo tu nemaluje. Rybáři,

co někdy připomenou malíře u stojanu

(některý občas hloubá v novinách),

nevidí nic než splávky, stříbřité hlavolamy,

které se houpají už v lehkorukých nebesích,

tam, kde jak v staré básni,

v rozvrhu hodném slepých andělů,

lovící racek, změněný

ve výstřik pěny, hned zase tuhne,

a jako by se odrazil

bez hnutí stoupá nazpět k ostatním.

Chodí sem po odlivu, kdy se skaliska

s nánosem čerstvých ruduch válejí v bahně

jak stáda buvolů nebo jaků

a do vzduchu dotčeně uskakují

černošedé volavky, jako by se je vlasatí buvoli

šetrně pokoušeli setřást.

Připomíná plážového uklízeče nebo krysaře,

když strunou na dlouhé rukojeti

pomalu kývá nad promáčeným pískem.

Ale žluté světlo na konci tyče

a hvízdání struny, zprvu nezachytitelné,

ho mění v mistra, před nímž couvlo moře.

Za pásmem bahna, na němž lampa z mola

leží jako otisk obrovského palce,

cinká tmavá voda plná nádobí.

Ani hrůza, ani hudba.

Strunou krouží nad podezřelým nánosem

(zkouší to na něm už podruhé),

mezi převrženou mísou medúzy

a plátem řasy, který – i když se už smráká –

plave v horkém oleji mušek.

Škvíra nad vodním horizontem pouští světlo

z jiného pokoje, vlečný člun

se jí protáhne s utrápeným zatroubením,

v němž je příliš mnoho vzduchu.

Haló, haló,

tady jarní oceánský večer,

všichni utopeni.

A jako poslední proměna –

jen pro toho slepého sběrače, dá se říct,

se zdviženým nosem a ptačími pohyby hlavy –

nad prostorem vybuchne

(jak ohňostroj, říká si)

vůně vařených těstovin.

Pak struna polekaně vypískne.

3/2005

DVĚ PRAŽMY 1773

Dokud žily, byly krásně zbarvené;

proto jsem je hned ráno namaloval

a zachytil jejich barvy, než zajdou.

Jak by se asi podivovaly,

kdyby viděly, s jakou přesností.

3/4/2005

OSTROV USEDOM

Dlouhé dřevěné přístupy k pláži,

zařízlé do dun borovic a dun,

jsou v noci jak ze skla, z paroží,

hedvábné trupy, slavnostní, anebo utajená

schodiště, a tak dál a tak dál, k nevydržení,

vzdálená stvořiteli, blízká napodobitelům,

ale i to se jen zdá.

Za nimi, v písku, oko zavrávorá,

proboří se a ztratí šperk.

Moře odstrkuje rozjedenou rybu,

tak jako by se nikdo nedíval.

V hlubokém soukromí rozebírá vlákna,

páteř se usmívá, a potom je zas věší zpátky,

jako by se nikdy nikdo nedíval.

Jako by samo sebe dávno přirovnalo

ke všemu, co nyní připomíná.

11/4/2005

VĚTEV

Barokní lýtko borovicové větve,

růžové, s klenbou chodidla

prohnutým slastí až k oranžové.

Leželo u cesty v lesoparku,

kde ploskolebí kosi

kličkovali pod listím jak slepýši

a první motýli protínali světlo,

strnule, jako malé vážky.

17/4/05

AUTOBUS

Dna zeleně se povalují v zahradách,

i dvě tři v jedné, miniaturní

zatopené lomy, anebo obří krystaly,

pod jabloněmi vrhajícími kmeny.

Z plevele vyplouvají lidé.

Na zátoce je neděle, pozná se to

i podle vlaštovek zvesela

okusujících ampliony,

nežli se bílá příď vylije z břehů

jako by jí zátoka byla těsná.

Stojí tam, s vykasanými rukávy,

ve vzdutých bílých rozhalenkách,

pevnější ve víře o nové obrazy.

Život by přirovnali k záhonu,

ti opálení osvícenci.

Nastupují, ohlížejí se.

Za travnatým břehem lemují

úrodnou rovinu lesnaté kopce

a modrá nitka kouře mezi stromy

je jako poslední steh, řekli by.

Dva dny rvali, dívali se,

a teď to, v mikrospáncích,

všechno splachuje a nese voda,

v níž jako dým stoupají sekrety –

oranž, nach, bělošeď.

Nad sedadly mírně voní šlahouny.

Lupeny! Je to čisté, neprostupné

(jenom jazyk neví kudy kam):

malé divizny s mělkými vývraty,

z nichž visí cingrlátka omítky,

les kopřiv, co se kymácí

na ebenových kmíncích –

tam vzadu, kde to drncá,

přilepený na sklo –

soupravy bodláků, přesličky, svlačce,

lopuchy s trouchnivými mapami

nejspodnějších listů,

výhonky šeříku, rovné a krátké,

jak sprška šípů záludného kmene,

lodyhy zlatobýlu, liány

zlatého deště (s kořínky na koncích,

jak zarůstaly zpět) – celý ten pás

podobný reliéfu z hadů a krokodýlů.

Ale znamená to jen, co to znamená.

Nic jiného! Všichni proměněni!

Autobus syká okreskami.

Sem tam tu míchanici, už se stmívá,

v zatáčce čísnou protisvětla:

zlořád se shrne k boku, přisaje,

potom se zvolna, naznak, vrací zpátky.

A jelenovi, který poblíž města

vystoupil z řídké boroviny

(byl obrovský, mohl by připomenout losa),

zeleně blesklo na andělském oku.

Jelen stál. A pak se sehnul k trávě.

2004–2005

Galerie

Michal Kalhous (1967) fotografuje vlastně jakoby mimo pevné a vyzkoušené fotografické kánony a tradice, právě proto, že si jich je dobře vědom. A dokáže se elegantně a přitom tiše a poctivě vyhýbat jejich úskalím. Tím vším se z klasické fotografie vyděluje jako málokdo.

Takhle prý vypadá vodotrysk ze zoologické zahrady v Lešné u Zlína. Ale to není podstatné, podstatný je způsob, jakým je před nás postaven, v podivně nadhodnocené velikosti, v umolousané ostrosti i tonalitě, vyvolávající myšlenky na vodní kámen a rez, nedostatek času, na něčí neúspěšné pokusy oživit prostor na úkor upřímnosti a dobrého vkusu. Komunistické děti to dobře znají.

Kalhous fotografuje postupně, jeho mé­diem není ani tak samotná fotografie, to proslulé soustředění oka a mysli, ale spíše jeho vlastní archiv, z kterého vytváří do prostorů galerií instalace na klíč, přehlídky atmosfér i pochyb. Najdeme tu syrovost surrealismu i něžnou poetiku moravského rodu. Ale především je zde klíč k tajemství fotografie i času: médium nostalgie ukryté v nostalgii média.

Pavel Vančát