Rzi

V létě 2003 Petr Borkovec překládal v bretaňském přístavu Saint-Nazaire básně Vladislava Chodaseviče. Ukázka pochází ze záznamu přestávek mezi překládáním, trávených většinou na balkoně bytu v desátém patře s výhledem na přístav, loděnici, ústí Loiry a Atlantik.

Věci, potažené rzí, na zdech a ve zdech betonových doků: kolejnice, konzoly, obrovské šrouby, matice, vložky; štěpy; prasklé kotevní závaží; dílce z ohýbaných tyčí se chvějí na tenkých drátech; do stěn vsazené úvazní sloupky s kulovými hlavicemi vypadají jako malé lisy; silné trubky, vystupující v různých délkách a konfiguracích ze zdí; tlusté kruhy v kruhových úchytech u ústí kójí, kam ještě dopadá světlo; lehké potrubí, usazené ve sponách těsně pod stropem, je místy propadlé, cáry rzi, hadry; obložení zkosených hran; trčící hranoly, pásky, čtverce na šroubech; úhelníky nosníků; plechové ukazatele šířky a výšky lodí; strop: nýtované překlady, vlnitý plech; schůdky ze svařených trubek; řetězy a háky; kovová vystýlka otvorů; husté i řídké rošty; výztuha pod obitou hmotou; helmy prázdných lamp…

 

Sai e Nataitwe

Saime Mazaitw

Sait Nazaitw

Saint Hažařiw

Daubt Nauautw

Daunw Nauazwk

Saine Nauaztw

Daiknzt Nauatej

Saubt Bazatrw

Saknt Nazauta

Daknt Nazatrwe

Saint Nazatue

Saint Nazaire

Síť s barevnými plováky je vypnutá v nosné konstrukci jeřábu a tři rybáři z ní několik hodin vybírají škeble, řasy, malé kraby.

Závaží – pohupující se na lankách nebo zanesená pískem – pod rybářskými boudami; jejich tvary.

 

Noční provoz mezi řekou a mořem: tři rybářské čluny dávají přednost nákladní lodi, která se vzápětí křižuje s jiným stejně velkým plavidlem, krátké, tlusté zatroubení, v němž je příliš mnoho vzduchu; výjev zabírá obrovský prostor.

Rybář vykládá hnědé škeble ze schrán, zapuštěných do lodních útrob, řada naplněných přepravek na molu, škeble se třpytí a přes ulici připomínají vodové blumy, každou chvíli se u nich někdo zastavuje; nakonec jednu bednu po druhé setřásá a opatrně dosypává.

Změny proporcí: přecpaný prostor přístavu, kam jako by se shrnulo vnitrozemí, a plocha moře; věc vedle věci na palubách a prázdné prostranství s halou, třemi žlutými obdélníky automatických vrat, nepřerušeným nátěrem, nosníky jeřábu a širokým obloukem kolejí.

Je odliv, nejbližší bóje se válejí na kamenech, popraskané, ulepené, z každé pomalu vytéká řetěz.

 

Ráno, v půl šesté: světlo východní strany a světla na pevnině míří k sobě, pak se shodnou na stejném odstínu a rychle pokračují dál.

Celý den zataženo – bar Hermes končí dřív; a vůbec: psací stroj Hermes Baby, v úplně jiném baru stroj na kávu Hermes, v televizi Hermes House Band s remixem Live is life.

„Okna“ haly, udělaná prostě tak, že na určitých plochách je plech ponechán jen v jedné vrstvě, kterou prosvítá světlo – nikdy předtím jsem to neviděl.

 

Báseň, kterou mi ve snu ukazovala Ch. R.: dvě čtyřveršové sloky, krátké verše, první půlverší znělo buď „Rez cívek“, nebo „Rez zátek“, poslední nebo předposlední verš končil slovem „pontony“.

 

Rez cívek…………………..….

…………………………………

…………………………………

…………………………………

 

…………………………………

…………………………………

…………………….…pontony.

…………………………………

 

Rybář ze člunu Coucoun Coucounette už zase plní přepravky škeblemi a rovná je na přístavní molo, bývá jich šest nebo sedm; jako poslední vždycky vynáší bedýnku s většími úlovky, nikdy víc než jednu a nikdy ne plnou – dva nebo tři kusy pečlivě rozložené po šedivé ploše.

M., je tu teprve pár hodin, odhaluje v osvětlení přístavu dílo nějakého světelného designéra a bohužel má zřejmě pravdu.

22.20 – Coucoun Coucounette vyrazil k vzdálenější propusti, která se vzápětí začala rozevírat; kruhová ústa na zádi vyplivují vodu, dvě světla, bílý oblouk za lodním šroubem klesá ke dnu.

Nad přístavem se téměř kolmo zvedá osvětlené rameno nejvyššího jeřábu, u kořene je konstrukce zahlcená světlem, postupně vystupuje, na hrotu nespojené a chvějící se čáry.

 

Štěrková cesta mezi řadou slepých vil a bloky nádražního plotu, do kterých potrubí vráželo své květy.

Sarančata s jakoby modře zaprášenými zadečky a vnitřky křídel, apatický motýl, ještěrky – zelené jako uvařený špenát.

Také ti dva zedníci na zdi rozestavěného domu v poledne vrhali neúplné, bezhlavé stíny.

Vlny za vlněním pobřežních pinií; jejich koruny se v silném větru nesklánějí, jako by na jednom konci praskly a vylévaly vzduch.

Kymácející se racek připomíná tvrdý papír.

Hustá řada bójí za zavřenými okny: každá se kýve ve svém rytmu, po stupních zanikají v mlze; za nimi možná silueta nákladní lodi, možná obrys protějšího břehu.

Spršky drobného deště odměřují odpoledne; jako by se střídal suchý a mokrý vítr, nábřeží neustále mění odstín.

Na osychajících matných nátěrech – hal, mostu, palub, rozložených okenic – svítí stružky a obruby rzi.

Odrazy rzi na kalužích.

Opálení – rez.

Téměř žádná bílá věc v bílém bytě nad přístavem (zábradlí balkonu, rámy oken, balkonový stůl a židle, topení) není lakovaná. Samé matné nátěry. – „Proto tady tak chutná lesklá káva v bílém porcelánu,“ řekl někdo.

 

Také člun, co obloukem míjel staré kamenné molo, vypadal jako z kamene.

Za dvěma restauracemi dva bary, za Barem de la Loire zrušený hotel Pilotage, za přístavní observatoří komín zrušené továrny, za mechem kamenné kvádry, za molem maják a k tomu všemu ještě bílý větrník, který nezastaví ani ruka, ani bezvětří – výběžek pevniny na druhé straně zdymadla, který se jmenuje Petit Maroc, Malé Maroko.

 

Na trhu: odlišné zvuky plastikových lopatek, které vjížděly do hromad lehkých a těžších škeblí, velkých a malých ulit, do kuželů krevet.

Sklonil jsem se nad přepravkou s průsvitnými krevetkami – pocit, že se dívám do mikroskopu.

Kostelní vitráž v Croasicu: břeh, obzor oceánu; střed patřil světci v hnědé kutně se zářícím křížem v rukou sepjatých na břiše, jeho postava spojovala přední a zadní plán, jako by vystupoval z vody, odcházel do vln; u pravého předního okraje klečící ženy a dívky se sepjatýma rukama, u levého modlící se rybáři; červené členité smyčky lan na pobřežních balvanech; za zády světce ztroskotané lodě v různých skloněních, v kýlu té největší zel černý otvor rámovaný oranžovými štěpy prken.

Za soumraku před restaurací La Tonnelle, už zavřené na celý příští měsíc: průčelí s dřevěným tmavozeleným ostěním, a stejnou barvu mají i plastikové stóry spuštěné ve spodních oknech, v patře zamknuté okenice, v jednom menším okně do závěsu pootevřené okno, v zadní jídelní zahrádce květiny v květináčích na dešti, tři vyháknuté role pruhovaného plátna se opírají o přístřešek, pergolu spolkl břečťan.

Přehuštěná tkanina hladiny ve zdymadle.

Dráty s ozářenými hřbety a rozžhavené nitě klesají ke dnu.

Jehly zašité v látce.

Nit těžší nežli jehla.

Nitě měnící se v jehly.

Podle kalendáře přílivů a odlivů oceán pomalu stoupá – za čtyři hodiny příliv vyvrcholí.

 

Souostroví přístavu.

 

Zaoblené dveře kabin na pracovní lodi – zotvírané dveře trezorů.

Roztočené krabice větroměrů.

Bílé číslice na stupnici ponoru mizejí, hladina vody v propusti a hladina rzi na boku se začínají překrývat, lana se stahují z úvaziště, loď kříží zdvižený most.

Světlo na noční hladině ve vnitřním přístavu, vedené lehkým větrem – otisk obrovského palce.

V propusti dvě lodi naráz: černožlutý Charles Babin a oranžový Aztek, kterého právě uvazují; na všechna „proč“ ohledně režimu a prací ve zdymadle, která se správně ozývají z kuchyně, odpovídám nepřesně.

Vlhká mlha zahalila světla, noční přístav zalitý v zábrusu, dva rybáři se domlouvali na rozpitém molu.

Noc, mrholí, vodnatá světla na člunech a halách.

Ponořená páteř protějšího břehu.

Podivně krátké, trochu směšné nahození; rybáře objal jeho vlastní stín.

 

Park v Nantes:

Kmen túje – z kůže stažený sval

praská pod tíhou něčeho,

co není vidět. Do břehů

hladina vjíždí jak kruh cirkulárky.

Ne ptáci ticho, ticho vodní ptáky

trhá. Kal rybu, ne ryba kal.

 

Příliv postupně sytí písek, za vracejícím se výběžkem vlny jde pomalejší vlna vpíjeného lesku, krátký odraz útesové skály; a potom promáčené plochy, v nichž odraz drží.

Vypadávání vody z útesu mezi nárazy vln.

 

Člun Coucoun Coucounette proplul vzdálenějším zdymadlem a ke svému molu dorazil v 8.15.

 

Ukázka pochází z textu nazvaného Strofy, z pásma Zápisky ze Saint-Nazaire. Jedna z verzí Strof byla otištěna v revue Souvislosti 4/2003. Text vyjde v knize Berlínský sešit, již připravuje nakladatelství Fra.

Petr Borkovec (nar. 1970 v Louňovicích pod Blaníkem) pracoval jako redaktor beletrie v Nakladatelství Lidové noviny, jako redaktor Literárních novin, vedl přílohu deníku Lidové noviny Umění a kritika. Nyní vyučuje na Literární akademii v Praze, je redaktorem revue Souvislosti a šéfredaktorem revue Rukopis. Vydal básnické sbírky Prostírání do tichého (1990); Poustevna, věštírna, loutkárna (1991); Ochoz (1994); Mezi oknem, stolem a postelí (1996); Polní práce (1998); Needle-Book (2003). V roce 2002 publikoval volný cyklus dvanácti básní s názvem A.B.A.F. (Opus). V roce 2005 vyšly pod názvem Vnitrozemí sebrané a nové básně 1990–2005 (Fra). Pouze německy vyšly eseje o poezii Aus dem Binnenland (Drážďany 2006) a kniha krátkých próz Amselfassade. Berline-Notate (Berlín 2006). Autor překládá z ruské poezie 20. století (Vladimir Nabokov, Vladislav Chodasevič, Jurij Odarčenko, Jevgenij Rejn), s koreanistou Vladimírem Puckem přeložil antologii Jasná luna v prázdných horách, s religionistou Matyášem Havrdou Sofoklovo drama Král Oidipús a Aischylovu Oresteiu.