Mohla byste předstvit Gila Vicenteho a jeho Hru o pekelné lodi? Za jakých okolností vznikl její překlad do češtiny?
V první verzi vznikl překlad před deseti lety. František Listopad chtěl hru inscenovat v Divadle na provázku a požádal o překlad Pavlu Lidmilovou. Nakonec jsem ho vzala já, ovšem s podmínkou, že na tom bude spolupracovat Jiří Pelán. Hra vyšla tiskem jako součást divadelního programu. Po deseti letech nastala možnost vydat překlad knižně a navíc bilingvně, s portugalským originálem. V knižním vydání došlo k některým změnám, protože původní překlad byl určen pro divadelní nastudovaní. Svou fakturou je to středověká moralita. V knize je připojena ještě velice fundovaná a zajímavá studie od Šárky Grauové.
Vy i Jiří Pelán máte každý své specifické poetické vidění, ale přitom jste se museli tolerovat. Jak vypadaly mechanismy vaší spolupráce nad překladem?
Něco jiného je psát a něco jiného překládat. Překladatel nemá právo na osobité poetické vidění. Překladatel je médium. Myslím si, že Jiří Pelán je toho dokonalým příkladem. Je to básník, ale veškeré své básnické umění věnoval překládání. Známe se strašně dlouho, a pokud tu máme mluvit o nějakých poetikách, známe se i v tomto ohledu, protože já jsem kupříkladu redigovala několik jeho překladových knih a myslím, že jsme si názorově vyhověli. Se svou redaktorskou zkušeností se dokážu vžít do poetiky autora i překladatele.
Měla jste již dříve zkušenost s přípravou podstročniků?
Ne. Podstročnik jsem dělala poprvé. A právě proto, že jsem překladatel, asi bych to neuměla jen tak rozpitvat a rozepsat. Ani mi to nepřišlo jako moje parketa. Při práci mi připadalo, že se lapidárněji vyjádřím, když v podstročniku přímo naznačím jazykovou rovinu, v níž se ten který úryvek nese.
Kolik práce zbylo na vás a kolik na Jiřího Pelána, který podstročnik přebásnil?
Podstročnik jsem připravovala půl roku, třebaže s přestávkami. Potom jsem ho Jiřímu Pelánovi předala a on ho za čtrnáct dní intenzivní práce převedl do rýmované podoby. To se mi zdálo skoro nespravedlivé – což myslím samozřejmě z legrace. Řekněme, že to nebylo adekvátní, pokud by měl člověk mluvit z hlediska primitivní časovosti. Ta má překladatelská závist se mimo jiné projevovala i tím, že když jsem měla nějaký nápad, tak jsem ho do podstročniku rovnou dávala. Bylo pro mě snazší napsat „megera“ namísto „ošklivá šeredná stará žena, která má ty a ty parametry“. On tam tu megeru třeba nakonec nedal, ale bylo mu jasné, oč jde.
Nakolik je uspokojivé dělat podstročnik?
Dělat podstročnik pro Pelána uspokojivé je. Člověk má radost, když to, co cítí, dokáže sdělit tak, že se to odrazí ve finálním znění textu. Nakonec je v tom takový sukus naší spolupráce.
Mohla byste říci pár slov k otištěným makarónským veršům?
Tato ukázka je dost specifická, protože v překladu celé divadelní hry šlo především o to, jak najít nějaký kompromis mezi její archaičností a možností její aktualizace, aby se neporušila komediálnost a dostupnost pro současného čtenáře, a aby tam zároveň zůstala nějaká patina. V originále je to něco úplně jiného, protože portugalština je jazyk, který je latině velmi blízký, takže čtenář neztratí nit, i když tam jsou po sobě čtyři verše latinsky. V důsledku toho Jiří Pelán volil jen stopový výskyt latiny. Já jsem se mu přitom snažila zprostředkovat to zkomolení v portugalštině – dala jsem například českou koncovku k latinskému slovu. A on s tím potom pracoval natolik tvůrčím způsobem, že to aplikoval jako princip, který geniálně podpořil komiku české verze.
Jakou sílu měly ve středověku sprosté výrazy, které se vyskytují v druhé ukázce?
Z hlediska našeho vkusu, který se vytvořil v devatenáctém století a trvá dodnes a ve kterém je určité jazykové (i nejazykové) puritánství, je ta míra sprostoty v podstatě nepřijatelná. Ve středověku například bláznovi nemohlo používání sprostých slov zabránit ve vstupu na loď nebeskou – ačkoliv určitý očistcový odklad tam naznačen je. Je to ona odvrácená tvář vysoké oblasti světa. Kdybychom v češtině jeho tirádu, s kterou se obrací na ďábla, přeložili v diskursu prvoplánově sprostých slov, a ne těch osvobozujících vymítavých nadávek, vznikl by z toho trapas. Pelánovi se povedlo překlad lexikálně podepřít tak, že my Češi to vůbec nerozebíráme na prvočinitele. Některá slova jako bychom ani nedokázali cizinci vysvětlit, ale tušíme, že je to něco hrozného – třeba ta „čmýra naší Anky“. A ještě na jednu věc bych ráda upozornila. V rámci těch nadávkových výčtů Jiří Pelán vymyslel jedno skvostné přirovnání: „Vypadáte jako pták/ co si nasral na zobák“. Člověk si říkal, jak on na to vůbec přišel. A pak jsem si uvědomila, že se v originále v rýmové pozici často opakuje portugalské sloveso „zobar“ – vysmívat se. A že Pelán čte originál natolik precizně, že mu utkví i zvuková podoba slova. To samozřejmě není jeho racionální pochod, ale on je houba, která ten originál nasává.
Gil Vicente
Hra o pekelné lodi
Přeložili Jiří Pelán a Vlasta Dufková
(úryvek)
ĎÁBEL:
Do věčné temnoty.
BLÁZEN:
To je loď té holoty?
Tohle je loď rohatcova?
Ty pyskatče z Buranova,
ty křupane ze Lhoty!
Ty zmetku, co louskáš šváby,
ty prťáku z Prdele
s prašivinou po těle!
Dejte všichni svatí, aby
rodila ti samé žáby
tvoje žena fúrie,
co se nikdy nemyje!
Fuj, ty vnuku hajzlbáby!
Ty kryso, ty rybo leklá,
ty rohatá kebule,
ty, co kradeš cibule!
Chyť si ženu, co se vztekla,
aby ti zas neutekla
do prvního bordelu!
Vyhnali tě z kostelů,
Teď se zalkni puchem pekla!
Paroháči! Babráku!
Co si z tebe dělám? Hovno!
Drbno, že jí není rovno!
Uvozhřený rypáku!
Víš, co jsi, ty chcípáku?
Kozí bobek a psí chcanky,
prd a čmýra naší Anky
hlupák všech hlupáků!
BLÁZEN:
Inkoustové zpitomělí,
co jste mleli lárum fárum,
žrali stehnás koroptvárum
a chcali jste po kostelích!
SOUDCE:
Ach, nebuď tak zatvrzelý,
anděli, a dej nám vstoupit!
BLÁZEN:
Pojďte, biřici, ty troupy
nakopáte do prdelí!