S překladatelem a básníkem Janem Vladislavem jsme hovořili o Eugeniu Montalovi, o tom, za jakých okolností může poezie změnit svět, a zdali je správné to od ní očekávat.
Jak jste se dostal k překládání italské poezie?
Pro poválečnou generaci byla určující poezie francouzská. Za první světové války vydali Hanuš Jelínek a Stanislav Hanuš manifest Sympatie k bojujícímu a krvácejícímu francouzskému světu, po válce potom Karel Čapek svou Francouzskou poezii nové doby. Ale to byla jen jedna stránka. Druhou byla literatura italská, která měla, zvláště později v padesátých letech, jednu výhodu. Například Ungaretti byl takový stručný až hermetický, takže byl pravým protikladem tehdejší rétoriky – rétoriky politické, ale i osobní, i ta byla taková rozbředlá, aby byla přijatelná a srozumitelná. A Ungaretti na to podle mého soudu působil jako takový protijed. Dodatečně se například ukázalo, že Hrabal ho četl. Najde se u něho vzpomínka, jak poprvé napsal báseň podle Ungarettiho. Ovšem Ungaretti pro mě není ten pravý, ten nejmilejší autor, i když jsem ho překládal nejdřív. Můj vztah k němu byl spíše intelektuální. Skutečně osobní objev byl pro mě Eugenio Montale. Je to jeden z autorů, kteří jsou mi nejbližší.
Montala jste objevil náhodou?
Psal jsem esej o srozumitelnosti poezie a tam jsem citoval italské antologie. V té době existovaly lidové – v tom lepším slova smyslu – antologie, a tam jsem vedle Ungarettiho našel i Montala. Byl tam vždy krátký text o autorovi, krátký text od autora a několik básní. Zaujala mě na něm tehdy jedna věc. Bylo to ve spojitosti s tím, jak se oficiální svět u nás, včetně mnoha velkých básníků – třebaže nebyli tím primitivním způsobem angažovaní v politice – stavěl k poezii. Představovali si společně s Rimbaudem, že poezie, nebo spíše slovo, může změnit svět. A to okamžitě. To pro Montala neplatilo. Pamatuji se ještě na text od Aragona, kde říká: „My jsme viděli revoluci Rimbaudovýma očima.“ Vládla tu romantická a dost rimbaudovská představa, že je možné změnit svět během jednoho života. Měníme život, měníme lásku, budeme vytvářet dokonce nová zvířata, nové rostliny, jak to v Dopise vidoucího píše sedmnáctiletý chlapec Rimbaud. Ale zapomněli na to, že tentýž chlapec o pět, šest let později napsal Sezónu v pekle, kde přiznal, že jeho představa básníka jako mága je v tahu. Že se to tak nedá dělat. Na to už nikdo pozornost neobrátil, toho už se nikdo nechopil. Montale, který se vlastně za básníka nepokládal, který o tom do konce života pochyboval, má jednu báseň, kde to přímo říká.
Nežádej na nás slovo, jež sevře do rámu
beztvarou naši mysl
a ohnivým písmem zpraví
pak o tom svět a září, jako když z prašné
trávy
vyrazí uprostřed louky květ šafránu
A přitom člověk! Jde si pln jistoty,
přítel všech lidí i sama sebe,
a nestará se, že sálající nebe
rýsuje jeho stín na oprýskané zdi.
Nečekej od nás heslo, jež ti otevře svět,
spíš dvě tři slabiky, suché a zkroucené.
Jediné, co ti dnes můžeme povědět,
je to, co nejsme, to, co nechceme.
Stačí říct, co nejsme a co nechceme, a říkáme toho mnoho. Protože to do jisté míry můžeme vědět. Montale v básni odmítá prométheovský patos. Nechce být zvěstovatelem. Na druhé straně bych připomněl Butora, který říká, že slovo, poezie, knihy – básnické i filosofické – mění svět, ale až po dlouhé době. Autor, spisovatel, ať už básník nebo filosof, přemýšlí a myšlenku zapisuje. A ten napsaný text nám dovoluje se k němu vrátit. Text může být napsán třeba na střepech africké nebo mezopotámské pouště, ale můžeme ho přečíst, trvá. To je velikost literatury. Teprve potom může poezie změnit svět.
To popírá dnešní módní představu o tom, že dobrá literatura musí být nová, současná, ceněná...
V projevu, který Montale přednesl, když dostával Nobelovu cenu, píše jemným, trochu ironickým způsobem, že dostat Nobelovu cenu za literaturu je pěkné, a ti spisovatelé, kteří ji dostali, jsou jistě významní. Ale vždyť je přece mnoho lidí, kteří jsou významní, a přitom nic nenapsali. Zanechali po sobě věcné, hotové dílo, někde tam, ve světě. Ale nikdo o tom neví. Ne že by tou cenou opovrhoval, ale velice ji relativizoval.
Mluvil jste v souvislosti s Montalem o srozumitelnosti. Je Montale srozumitelný básník?
Montale patřil ke skupině básníků, kterým se vyčítal hermetismus – uzavřenost. Takový druh vyjadřování, kterému rozumí uzavřený okruh lidí. Ve zmíněném eseji o srozumitelnosti jsem citoval Majakovského, který se provokativně ptá: „Rozuměli mužici Puškinovi? Nerozuměli, protože neuměli číst.“ A potom jinde říká: „Srozumitelnost se musí organizovat.“ To znamená, že člověk dojde postupně od školy, jednoduchých návodů a zpráv v novinách až ke čtení literatury. Poezie může zaujmout i docela prostého člověka. Ale rozumět jí může jen ten, kdo umí číst. A číst může jen ten, kdo se to naučí a kdo dál čte a získává schopnost pochopit složitější texty – nejen návod, jak uvařit polévku, ale třeba také návod, jak jistým způsobem žít. Každý z nás má nějakou knihu, která rozhodovala o jeho životě.