Na Městském úřadě v Chebu vysvětluje starosta Jan Svoboda dopad blízké hranice a přistěhovalců na život města: „Blízkost německé hranice je jednou z největších výhod našeho města. Ale zároveň je to i jedno z našich nejslabších míst. Je samozřejmě dobré, když sem turisté přijíždějí nakupovat, pracovat nebo investovat. Je to ale špatné, pokud jsou mezi nimi sexuální turisté nebo zákazníci vietnamského tržiště. Více turistů znamená větší produkci zboží pochybného původu, více porušení autorských práv a tak dále. To je ta špatná stránka existence města u hranic.“
Cestou z radnice v Chebu míjím několik Vietnamců, kteří stojí před kanceláří živnostenského úřadu. Uvnitř probíhá rychlé třídění. Téměř každou minutu tam vchází další Vietnamec a za pár minut již budovu opouští. Je to rutina. Většinou jde o mladé podnikatele, muže i ženy mezi dvaceti a třiceti lety. Většina z nich pravděpodobně prodává na místním tržišti, které starosta před chvílí popsal jako doupě zločinu. Někteří mohou být i vlastníky nebo zaměstnanci obchodů, které se rozšiřují v centru města. Za tu chvíli, co sledujeme vchod do budovy, nepřišel obnovit své doklady ani jeden podnikatel českého původu. To je opravdu neobvyklý obrázek v zemi, kde cizinci tvoří méně než tři procenta obyvatel.
Poptávka jednodenních německých turistů po levném oblečení, alkoholu a dalším zboží byla hlavním důvodem, proč se relativně malý Cheb stal městem s největší vietnamskou komunitou v České republice. Podle oficiálních údajů nepřesahuje počet Vietnamců s povolením trvalého pobytu ve městě tři procenta. Neoficiálně však zaměstnanci městského úřadu přiznávají, že mohou tvořit až pětinu z 33 tisíc obyvatel Chebu.
Cheb se sice stal centrem příhraničního obchodu až po roce 1990, přítomnost Vietnamců ve městě se však dá vysledovat již od osmdesátých let. Tehdy sem přijeli takzvaní smluvní dělníci z Vietnamské socialistické republiky, aby odpracovali dluh své země vůči socialistickému Československu. Se začátkem politických a ekonomických změn byly tyto smlouvy zrušeny a továrny začaly zahraniční dělníky propouštět. Aby si zajistili novou existenci, začali Vietnamci na ulicích prodávat výrobky asijského původu. Zanedlouho jejich řady rozšířili i někdejší smluvní dělníci z východního Německa. Ti do Československa přišli začátkem devadesátých let, aby se vyhnuli deportaci. Okolo roku 1994 začalo město pronajímat někdejší vojenská kasárna Dragoun vietnamské společnosti. Tehdy se zrodil „Dragoun Bazar“, v té době pravděpodobně největší vietnamská tržnice v zemi.
Paralelní světy
Většina místních Čechů označuje oproti starostovi Svobodovi svůj vztah s Vietnamci jako „zcela bezproblémový“. V rozhovorech obvykle zdůrazňují, že se u Vietnamců na rozdíl od Romů (kteří tvoří druhou největší etnickou menšinu ve městě) mohou spolehnout na to, že se o sebe sami postarají, „nic nechtějí“ a jsou téměř neviditelní. Lidé se samozřejmě setkávají s Vietnamci na ulici, v sousedství nebo v obchodech, které jim patří. Jinak však žijí odděleně. Jedním z důvodů malých kontaktů mezi dospělými jsou velmi omezené jazykové znalosti většiny Vietnamců. Dalším důvodem je mimořádné pracovní nasazení ve vietnamských rodinách. Zřejmě i proto popisují dotázaní Češi vietnamskou komunitu jako „velmi uzavřenou“.
Jenže ona „uzavřenost“ se projevuje ještě jinými způsoby. Tajemník městského úřadu Václav Sýkora se podle vlastních slov z titulu své funkce mnohokrát zúčastnil jednání mezi zástupci města a vietnamskými představiteli. I přes zkušenosti s podobnými setkáními však tvrdí, že se mu podařilo získat jen malý přehled o skutečných vnitřních strukturách menšinové komunity. Starosta Svoboda si dává ve svých vyjádřeních trochu menší pozor. Popisuje, že se dá vietnamská komunita ve městě rozdělit do dvou klanů: „Jedna skupina kontroluje tržiště Dragoun a ta druhá má svou základnu na Svatém Kříži.“ Toto území poblíž hraničního přechodu je administrativně součástí Chebu a v posledních letech se stalo známé především gigantickou tržnicí, která je v současné době větší než Dragoun. „Samozřejmě, že spolu ty dva klany soupeří. Až dosud jsme tady neměli žádné případy viditelných bojů nebo násilí, musíme být ale připraveni, že se to může stát,“ varuje Svoboda.
Stačí se zeptat
Rozsáhlý areál za branami tržiště Dragoun vzbuzuje dojem města ve městě. Většina obchodních aktivit se neodehrává uvnitř monumentálních, ale již poněkud sešlých budov z doby Rakousko-Uherska, ale u stánků. Ty jsou rozmístěny ve dvou nekonečných řadách, vedoucích od severu na jih.
Boty „Adidas“ a „Puma“ shoes, trička „Nike“, kosmetika, ručníky „Holiday Fantasy“ – při prohlídce nabízeného zboží jsme překvapeni tím, jak se výběr na jednotlivých stáncích navzájem podobá. Zvláštní také je, že obchod s napodobeninami probíhá zcela otevřeně. Obchodníci na nás přátelsky pokřikují: „Schuhe, schöne Schuhe. Boty.“ Jejich jazykové projevy jasně ukazují, že většina zákazníků přichází z Německa. Jenomže když na ně začneme mluvit česky nebo německy, rychle se ukáže, že nerozumějí. Později potkáme Tuonga, který přišel do Čech před šesti lety. Velice otevřeně nám vypráví o svém životě a překládá naše otázky svým kolegům: „Jsme tady proto, abychom zajistili našim dětem dobré vzdělání. To je pro nás nejdůležitější. Ale je to těžké, protože obchod je stále složitější.“
Při cestě nazpět se u vjezdu do areálu pokoušíme kontaktovat vedení firmy Lanzaro, s. r. o., které město tržnici Dragoun pronajalo. Ochotný pracovník české ochranky je ale skeptický ohledně toho, zda se bude vedení společnosti chtít sejít s neohlášenými návštěvníky. „Zástupce tu ani není. A šéf se s vámi těžko takhle sejde.“ Ale poté, co se zmíníme, že jsme již mluvili se starostou, rozhodne se ochranka šéfa kontaktovat. Za dvě minuty je zpátky: „Následujte mne.“
Konferenční místnost je v prvním patře. Je vybavena koženou sedačkou, komfortními křesly a stolkem. Luxus ale nestaví přehnaně na odiv. Česká sekretářka nám nabízí kávu. Přichází asi čtyřicetiletý Vietnamec a vítá nás potřesením rukou. Říká, že vzhledem k předchozím negativním zkušenostem s českými médii raději neuvede své jméno. Pokud je ale skutečným šéfem firmy Lanzaro, s. r. o., mluvíme zřejmě s panem Ťangem, kterému lidé z radnice říkají Honza. Mluví plynnou češtinou, což není velké překvapení vzhledem k tomu, že do Československa přišel již v roce 1980 a v samotném Chebu žije třináct let. Nechceme hned začínat hovor otázkami na současné napětí okolo budoucnosti Dragounu, a tak se ptáme, jak podle něj Češi vnímají vietnamskou komunitu.“ Spolupráce s městem je dobrá. Pomáhají nám i naší komunitě. Naši lidé jsou spokojení především proto, že tady mohou dětem zajistit dobré vzdělání,“ říká zástupce firmy. „Nám ale mnoho lidí řeklo, že jsou Vietnamci velmi uzavření,“ poznamenáváme. „To je jen jedna stránka věci. Chceme tady žít. Každá rodina se snaží navazovat kontakty. Češi by ovšem také mohli projevit zájem. Ano, jsme uzavření, ale… mají přijít a zeptat se…“
Místní ekonomika
Vydělává Cheb nějak na přílivu Vietnamců, které všichni popisují jako extrémně podnikavé lidi? Na hodnocení se většinová populace neshodne. Na jedné straně z vietnamské přítomnosti ve městě mnoho lidí profituje – například české chůvy, které si najímá téměř každá vietnamská rodina s dětmi. Méně viditelně se to týká vlastníků nemovitostí, které si od nich Vietnamci najímají. Někteří dotázaní obyvatelé si také pochvalovali, že si na tržišti mohou chudí lidé koupit levně dobré oblečení. Tento pozitivní pohled však podle poznámek starosty Svobody zpochybňují jiné skutečnosti.
„Vietnamci jsou velmi podnikaví a pořád pracují. Zcela zruinovali místní ceny. Zruinovali řadu českých obchodníků, kteří prodávali podobné výrobky. Po revoluci jsme v Chebu měli deset prodejen obuvi, teď už tu máme jen jednu. Na tržišti byl obchod s oděvy. I ten zmizel. Ve městě máme na tisíc míst, kde se prodávají věci pochybného původu. Alkohol, cigarety, obuv, cédéčka, oblečení, někdy i za desetinu obvyklé ceny. S takovou konkurencí prostě není možné soupeřit,“ popisuje Svoboda.
Zástupce firmy Lanzaro, s. r. o., jsme se zeptali, co na tento pohled říká. Nepřekvapilo nás, že má jiný názor a stěžuje si, že Češi „prostě nebyli tolik zvyklí na konkurenci“. „Ale konkurence je zdravá. Teď už je to lepší, ale ze začátku lidé často přemýšleli hodně socialistickým způsobem,“ dodává. Argumentuje také, že tržiště nabízí jiné zboží jiným zákazníkům než čeští obchodníci ve městě. „Díky tržišti přišli do města turisté. Utrácejí své peníze nejen u nás, ale jdou pak i do restaurací a kaváren v historickém centru.“
Dalším důležitým ekonomickým aspektem je pro město výběr daní a příjmy ze státního rozpočtu. Při jejich rozdělování je důležitým kritériem počet obyvatel. Protože však většina Vietnamců není ve městě přihlášena k trvalému pobytu, město na ně nedostává peníze. Vydělává tak na jejich přítomnosti jen omezeně – například díky dotacím na žáky místních škol a příjmům z místních daní. Významným přínosem je pro město především mimořádná částka 30 milionů korun, které získává za pronájem Dragounu. Jak vysvětluje Václav Sýkora: „Roční rozpočet města je 800 milionů korun. Volně ale můžeme disponovat jen malou částí. Takže nám tento dodatečný příjem významně rozšířil možnosti rozhodování.“
Městské rozhodnutí ukrojit si také svůj díl koláče nese v sobě i stinné stránky. Starosta Svoboda a další lidé z městského úřadu odsuzují nedostatečnou transparentnost a vysokou míru vykořisťování, která existuje ve vietnamské komunitě. Město nepronajalo stánky jednotlivým vietnamským prodejcům, ale přijalo roli firmy Lanzaro, s. r. o., která působí jako prostředník. Toto rozhodnutí pomohlo šéfům firmy, kteří se stali jediným spojením mezi městem a jeho etnickou menšinou. Bylo by však město samo schopné od místní etnické menšiny získat tak velkou částku, pokud by jí v tom nepomáhali pochybní obchodní partneři? Cheb se na začátku letošního roku rozhodl dilema vyřešit tím, že tržnici Dragoun prodal podnikateli Jaroslavu Třešňákovi z Teplic. Ten podle starosty Svobody přislíbil vybudování hypermarketů OBI a Interspar, obchodně-zábavního centra a téměř tříhektarového parkoviště pro osobní auta a autobusy. Otázkou však zůstává, zda „Nový Dragoun“ přinese nějaký prospěch místním obchodníkům v centru města.
Autor je urbanista. Přeložil Filip Pospíšil.
Text vznikl v rámci projektu Interculture Map Multikulturního Centra Praha.