Osud příkladného města

Sestra Magdalena, která slouží na klinice ve městě Hoyerswerda, si rány osudu a nesnáze svých pacientů píše na drobné papírové kartičky: „18 let, studentka zdravotní školy, pokus o sebevraždu, otec pije“ – „50 let, rakovina v konečném stadiu, všechny děti v západním Německu“.

Když jednapadesátiletá katolická sestra vypráví o osudech, které se skrývají za těmito hesly, poznáte, že není zdejší. Na místo duchovní na klinice v Hoyerswerdě se hlásila z kláštera Reute v jižním Německu v roce 1990. Nikdy předtím o tomto městě nedaleko polských hranic neslyšela. „NDR jsem znala jen z doslechu.“ Přesto byla ihned rozhodnutá: „Jasně jsem cítila ve svém srdci, že sem musím.“

O rok později, na podzim 1991, v době příjezdu tří švábských katolických sester, nebyl snad v Německu jediný člověk, který by Hoyerswerdu neznal. Jen pár týdnů před příjezdem sester svedla ultrapravicová mládež za souhlasu zdejších obyvatel pět dnů trvající brutální bitvu s někdejšími smluvními pracovníky z Mosambiku, kteří čekali na svůj návrat do rodné země ve dvou panelových domech proměněných na ubytovnu žadatelů o azyl. I přes masivní policejní nasazení se zemské vládě podařilo uklidnit konflikt teprve evakuací všech cizinců. Pověst místa byla v troskách.

Vzorné socialistické město

Kdysi přitom bývala Hoyerswerda v čele snahy o budování lepšího, socialistického Německa. Až do padesátých let skromný městys se sedmi tisíci obyvatel, obklopený lužickosrbskými vesnicemi, byl vybrán kvůli okolním nalezištím hnědého uhlí, aby se po Eisen­hüttenstadt stal „druhým socialistickým městem Německé demokratické republiky“. V letech 1957 až 1980 se počet obyvatel zdesetinásobil. Hoyerswerda se stala nejmladším městem republiky.

Známá spisovatelka Brigitte Reimannová (1933–1973), která zde žila v letech 1960––1968, vytvořila pomník této budovatelské éry ve svém románu Františka Linkerhandová. Román s autobiografickými prvky vypráví příběh mladé a idealistické architektky, která přeruší studium na vysoké škole, aby se v „Novém městě“ sama podílela na vzniku socialistické společnosti.

Pobyt byl pro ni ale obrovskou deziluzí. Industriální architektura a urbanismus neponechávají téměř žádný prostor pro výtvarnou tvořivost. V důsledku přetrvávajícího nedostatku stavebních materiálů a pracovních sil se nedaří včas dokončit kulturní zařízení a sociální infrastrukturu pro narůstající počet obyvatel. Pracovníci tedy v podstatě nemají jinou možnost úniku z přeplněných dělnických ubytoven než se každý večer opít v jedné z ošumělých hospod. Rvačky jsou na denním pořádku.

Stále pesimističtější nálada románu odráží jak autorčino politické zklamání, tak její neustále se zhoršující zdravotní stav. Reimannové nebylo dopřáno, aby své ústřední dílo dovedla do konce. I přes vyškrtnutí některých kritických pasáží se nedokončená Františka Linkerhandová stala v NDR kultovní knihou. Otevřeně a emocionálně totiž zkoumala téma rostoucích rozporů socialistické společnosti.

Směrem do nicoty

Dětské jesle, mateřská škola, klub s restaurací, kulturní dům, nemocnice – ani jeden kostel. Výkres s návrhem nového města Hoyerswerda z roku 1956, vystavený ve zdejším městském muzeu, nám může hodně povědět o tom, jak si hlavní plánovači státu dělníků a rolníků představovali život v „druhém socialistickém městě Německé demokratické republiky“. Až v roce 1980 bylo katolické církvi umožněno zřídit na okraji nově postaveného gigantického sídliště kostel. Musel být ale bez věže. Od svého příjezdu do města žije sestra Magdalena i její souputnice sestry Manfreda a Hildegard v přístavbě nenápadné účelové budovy.

Od té doby, co se v kombinátu Schwarze Pumpe začalo propouštět, ztratilo město Hoyerswerda přibližně 25 000 z původních sedm­desáti tisíc obyvatel. Jako tisíce a desetitisíce dalších mladých východních Němců, i mnoho mladých obyvatel Hoyerswerdy opustilo svou vlast a vydalo se do Bavorska, Bádenska-Württemberska a Hesenska – tedy do ekonomicky úspěšných jihoněmeckých spolkových zemí. Mnoho z těch, kteří mají práci, se kromě toho stěhuje z města bez tváře do nových rodinných domků v okolních vískách. Ti, kdo zůstávají v Novém městě, jsou povětšinou příliš staří, aby někde jinde začali nanovo.

Během společných obědů tří katolických sester jsou vysoká míra nezaměstnanosti, úbytek obyvatelstva a problémy vyplývající ze stárnutí populace města častými tématy. Dnes je to sestra Manfreda, vedoucí katolického domu pro děti a mládež, kdo kroutí hlavou a vypráví o asanaci obytného bloku: „S dětmi jsme pozorovali práci demoličního bagru. Najednou se zjevil rozhořčený tatínek: ,Sestro, co to ukazujete mému dítěti?’ Nebylo možné ho uklidnit: ,Tak to vám připadá zajímavé, jo? Mně to teda zajímavé nepřipadá. Děti nemůžou vidět budování, jen bourání.’“

Oficiálně se však nehovoří o demolici města, ale o jeho přestavbě. Na rozdíl od jiných východoněmeckých měst, si v Hoyerswerdě relativně brzy uvědomili, že pokles obyvatelstva nepředstavuje dočasný fenomén. Tím se otevřela možnost vědomě čelit nevyhnutelnému. Strategie rozvoje je zaměřena na zhodnocení starého města, které bylo v dobách NDR zanedbávané. Staré město by mělo být lépe urbanisticky propojeno s Novým městem a měla by být narušena poněkud uniformní architektura Nového města. Nástrojem k dosažení posledně jmenovaného cíle je demolice nevyužívaných bytů a nová výstavba městských vil na uvolněných parcelách, zcela vybavených inženýrskými sítěmi. Tím by se mělo omezit zabírání pozemků při výstavbě domů na zelené louce. Příprava takovýchto nabídek k bydlení je zároveň cestou, která má zabránit tomu, aby se Nové město změnilo v ghetto starých a nuzných.

Včasnou snahou o řízení procesu vlastního zmenšování si město získalo dobrou pověst a uznání v odborných kruzích. Přesto je pro lidi z někdejšího vzorového města velmi těžké smířit se s tím, že cílem rozvoje je „smršťování“. Na otázku, jaký životní pocit převládá ve městě, přátelská paní ve výstavní síni „Historické společnosti Hoyerswerda“ po­krčí rameny: „Postupně jsme si na tuto podívanou zvykli. Ale když demolovali první obytný blok, brečela jsem ve svém nitru. Celý náš život se točil kolem výstavby. Každý měsíc vznikl nový blok, každý rok nová škola anebo přinejmenším nová školka. Dnes padne každý měsíc další blok.“

Zbylí obyvatelé města se smíšenými pocity pozorují, jak je jejich kolektivní celoživotní dílo bouráno blok za blokem, škola za školou, školka za školkou. Alternativa demolice, financované z prostředků spolkové vlády, však ne­existuje, protože úbytek obyvatel bude i v příštích letech pokračovat v nezměněné míře. Nedávno zveřejněná studie Bertelsmannovy nadace počítá v příštích patnácti letech se snížením počtu obyvatel až o 40 procent. Z někdejších sedmdesáti tisíc by mělo ve městě zůstat jen asi sedmadvacet tisíc lidí. Předpokládaný průměrný věk: 55,8 let.

Žádná výjimka

Demografická prognóza Bertelsmannovy nadace naznačuje, že s úbytkem obyvatelstva se potýkají zvláště ta města, která se nadprůměrně rozrostla v dobách NDR. Pro města, jako je Hoyerswerda, Wolfen (Sasko-Anhaltsko) nebo Schwedt (Braniborsko), jejichž hospodářská struktura byla orientována na jediný výrobní závod, se diverzifikace ekonomiky po roce 1990 stala téměř neřešitelným problémem.

Problém postupného vylidňování se však neomezuje jen na města typu Hoyerwerda, ale je typický pro celou oblast východního Německa. Na mnoha místech trvalo politikům příliš dlouho, než se odvážili říct svým občanům pravdu o rozvoji jejich města. Místo stanovení jasných priorit byly současně renovovány historické stavby, sanovány panelové domy a vydělovány parcely pro novostavby. Dnešní problémy však nejsou pouze důsledkem chybějící prozíravosti mnoha místních a městských správ. Z dlouhodobého pohledu měly podstatně ničivější dopad státní programy dotací pro novou výstavbu, které proměnily východní Německo na Eldorádo kouzelníků s daňovými odpisy a spekulantů na trhu nemovitostmi.

Výsledek je absurdní a zároveň devastující: po patnácti letech existence znovusjednoceného Německa je ve východní části země postaven jeden milion nových bytů a zároveň zůstává jeden milion bytů prázdných. Prázdnotou v žádném případě nezejí jen neoblíbená panelová sídliště, jako je Nové město v Hoyers­werdě, ale i původní obytné čtvrti a historická centra měst. A přestože německý stát začal mezitím miliardami z prostředků daňových poplatníků podporovat asanaci již nepotřebných bytových prostor, v mnoha městech je stále nemožné prosadit jasnou koncepci zmenšování města po vzoru Hoyerswerdy.

Protože je demolice novostaveb z devadesátých let minulého století politicky a ekonomicky nerealizovatelná, bude se v budoucnu ozývat stále častěji: „Zdemolujte vše, co dosud nebylo sanováno.“ Ve výsledku hrozí uprostřed Evropy vznik sídlištní struktury po vzoru Spojených států: několik renovovaných domů v život postrádajícím centru, obklopených obrovskými prázdnými plochami. Na nich zbude několik paneláků, roztroušených bez zřetelné logiky, a v ještě větší vzdálenosti od někdejšího centra se budou vyjímat novostavby z devadesátých let.

Sestro, řekněte mi něco konstruktivního

Zpátky do Hoyerswerdy. Ve městě zamořeném pocitem dezorientace a obavami z budoucnosti dychtí mnoho lidí po povzbudivém slově. Možná právě proto reaguje řada z nich poněkud přepjatě na tři sestry s pevným přesvědčením, které se tolik liší od toho, jež převládá u ostatních obyvatel města. Sestra Magdalena se přesto snaží pochopit, odkud se bere důvěra, kterou jí lidé prokazují: „Většina lidí přece neví nic o kostelu a náboženství. Nedávno mi však jedna žena řekla: ,Já pořád tvrdím, sestro, že na konci tady zůstanete jen vy a starosta.‘“

Autor je urbanista.

Přeložila Tatiana Dacková.